Názor k článku Spánková paralýza: Větší hrůzu jste nezažili od anonym - Zdravím, chtěl bych se podělit také o zážitky....

Zdravím, chtěl bych se podělit také o zážitky. Předně bych rád napsal jak se na to dívám s odstupem času.
Takže první spánková obrna se mi stala v 15 - 16 letech. Poprvé to bylo něco strašného a nevěděl jsem co to znamená. Cítil jsem přítomnost postavy u postele a slyšitelné dýchání a nemohl jsem dělat naprosto nic. Přesně jak je to popsáno v této problematice. Jen si nepamatuju, že by se mi těžce dýchalo.
Nechci být paranoidní a uvědomuji si, že to může být souhra náhod. Ale ... v mých 14 letech si vzal život můj bratr, který byl o 7 let starší. Stalo se tak v bytě, kde bydlím posledních 8 let. V onu dobu první spánkové obrny jsem ještě žil s matkou u jejího přítele v rodiném domě na druhém konci města. Tyto stavy se mi stávaly ojediněle, třeba 2x do roka. Časem jsem si na to zvykl a věděl, že to po chvíli přejde a já budu moct v klidu usnout.
Před těmi 8 lety jsem se rozvedl a šel bydlet do onoho bytu. Ještě chci podotknout, že spánkovou obrnou jsem pár let už netrpěl. Měl jsem obavy tam vůbec usnout a trochu jsem se bál. Nevím jestli to bylo první noc, nebo tu druhou, ale opět přišla spánková obrna a cítil jsem přítomnost další osoby, hlas a smích. Co je zajímavé, tak od té doby se mi to už ani jednou nestalo, tedy 8 let mám už pokoj a v tom bytě žiju bezestrachu.
Takže ted když mi je kolem 40 let to zpětně vidím jako psychickou ventilaci, kdy jsem možná nebyl úplně srovnaný s úmrtím mého bratra. Jistě do toho vstoupili i chemické vlivy mladého člověka. Vím, že se to děje především mladým lidem a ty mé okolnosti zrovna zapadají do onoho věku.
Každopádně mám už pokoj a tyto stavy už pominuly.