My amatéři se huntujeme zadarmo

Sportem k trvalé invaliditě – tohle rčení v mnoha případech skutečně sedí a to nejenom u vrcholových sportovců. Jak jinak si mám vysvětlit, že mi lupe v kolenou? Patnáct let na florbalových palubovkách, stovky zápasů a tréninků se někde musí projevit.

Jsem v podstatě nesportovec, raději se na sport koukám v televizi. Přesto si rád zahraju nohejbal nebo squash. A více než 15 let hraji florbal, na nejrůznějších úrovních, nyní v poslední lize. Pro tento sport jsem se nadchl na gymnáziu, zalíbil se mi, a tak jsme založili klub a přihlásili se do soutěže. Od té doby se to se mnou s jednou menší přestávkou táhne celou dobu a zatím svoji sportovní kariéru nehodlám končit.

Asi před deseti lety jsem přestal jezdit na kole, ze zdravotních důvodů. Začalo mi totiž chrastit koleno, když jsem na kolo sedl. Ortoped prohlásil, že bych se na běhání po palubovkách měl vykašlat, že to dělá špatně zádům a samozřejmě kloubům. Neposlechl jsem a s drobnými zdravotními problémy jsem odehrál dalších deset let.

Autor: Isifa.cz

Ten sport mám prostě rád, začal jsem se víc šetřit, protože bez ligových zápasů si už život nedokážu představit. Pomalu ale jistě začínám spadat do kategorie veteránů, přesněji řečeno veteránskou ligu mohu hrát už za dva roky. Do té doby stoprocentně hodlám válčit za svůj klub. Zdravotní problémy se mi zatím vyhýbají, tedy kromě občasných výronů v kotníku nebo bolestí zad. Ale s tím se prostě v mém věku už musí tak nějak počítat.

Jsem na tom hůř než nesportovci

Když srovnám stav svých kloubů se stejně starými jedinci, kteří nesportují, jsem na tom pravděpodobně hůř. Možná mám trochu lepší fyzičku, ale neznám žádného nesportovce, kterému by tak často a intenzivně křupalo v koleni. Z mého pozorování tedy vyplývá, že sport asi opravdu zdraví moc nepřispívá, tedy alespoň co se florbalu týče. Onen pohyb po parketách či ostatních površích skutečně ničí klouby, a zádům navíc neprospívá natočení trupu při držení hokejky a mírné shrbení, ve kterém se florbalista nachází téměř pořád. Jinak je samozřejmě pohyb zdravý, to vám ostatně řekne každý lékař.

Když jsem si vybíral doplňkový sport, zvolil jsem squash, který je bohužel snad ještě náročnější na kotníky a kolena. Ze zdravotních důvodů tedy squash začínám pomalu vypouštět a soustředím se na florbal. Když už si mám ničit klouby, tak tím, co mě nejvíc baví a u čeho je největší legrace. Mám raději kolektivní sporty, při kterých se dají emoce sdílet se spoluhráči, a to ty dobré i špatné. Postupem času jsem skoro přestal běhat, podvědomě šetřím klouby. Využívám zkušeností, což možná týmu neprospívá, ale mně dává šanci na několik dalších let kariéry.

Když se podívám na ostatní spoluhráče, tak je jasné, že se zdravím nemám problémy sám. Potíže se opakují, kotníky a kolena trpí, problémy se stávají chronickými. Přesto se nestává, že by někdo plánoval skončit ze zdravotních důvodů. Spíše se končí z důvodů rodinných nebo pracovních, ale chatrné zdraví touhu hrát zápasy a trénovat nezastaví.

Invalidou s radostí

Že sport ničí tělo, potvrzují hlavně problémy vrcholových sportovců. Kariéru končí po třicítce, tedy v době, kdy by měli být na vrcholu sil. U sportovce je ale nejlepší období okolo pětadvaceti let, s narůstajícím věkem přicházejí zranění.

Vrcholoví sportovci si sportem vydělávají, takže je ještě možné huntování těla pochopit. Ale co my všichni amatéři, kteří děláme sport pro radost? Proč si dobrovolně ničíme tělo? Ze zkušenosti vím, že je to hlavně kvůli adrenalinu, který sport přináší. Kvůli radosti z vítězství a smutku z prohry. To jsou pocity, které nelze jinak nahradit, proto se miliony lidí na celém světě honí za míčem či běhají po parcích.

I když riskujeme „invaliditu“, je nám to jedno, radost ze sportovních výkonů je dostatečnou náplastí. O tom, jak je sport zdravý, si ale můžeme nechat jenom vyprávět.