Nelze říci, že by můj vztah ke sportu byl vyloženě nepřátelský. Třeba fotbal mám docela rád. V televizi ho dovedu sledovat dlouhé hodiny. Pravda, nechápu sice, jaké má tohle honění se za míčem smysl, ale lidé tropí tolik hloupostí, že už se nedivím vůbec ničemu.
Jsem si jist, že by se všechny problémy světa rázem vyřešily, kdyby lidi, jakmile se vrátí z práce – jednoduše seděli doma. Šetřili své kroky.
Ale to lidi neumějí, a pak to tak dopadá. Ve zprávách se dočítáme, že jednou vyšli do ulic skinheadi (neumějí sedět doma!), podruhé zas vytáhli paty z domu anarchisti (další neposedové!), a nakonec se dovídáme, že se skini s těmi anarchisty pomlátili, takže aby toho nebylo málo, musela je vyjít uklidňovat třetí pohybující se skupina – policie. Tady vidíme, jak jeden zbytečný krok spouští lavinu dalších neužitečných pohybů.
Čtěte téma: Jídlo pro lenochy zažívá boom
Prodej předpřipravených potravin strmě roste. Ale vážně potřebujeme kupovat předem nastrouhaný sýr? Opravdu jsme tak líní, že si nedokážeme oškrabat ani brambory?
Ani pohyb nazmar!
To já, jakožto racionální člověk, jsem proti každému plýtvání energií. Jak by to naše hospodářství prospívalo – krize nekrize -, kdybychom všechny pracovní úkony maximálně zracionalizovali a vyloučili každý neefektivní pohyb.
Sám se touto zásadou důsledně řídím. Začínám už zrána: sotva přijdu do práce, zapnu počítač a co nejpohodlněji se uvelebím v židli, abych vydržel sedět co nejdéle v jedné poloze a nemusel ji namáhavě střídat. Nejvíc se mi osvědčila poloha s nataženýma nohama a hlubokým záklonem na židli, která mému tělu prospívá skoro stejně dobře, jako kdybych ležel. Pravda, ne vždy se mi v práci podaří neusnout; o to usilovněji se ale snažím prospaný čas vynahradit vyloučením všech činností, které přímo nesouvisejí s nezbytnými pracovními úkoly. Kávu například piju zásadně při obědě, abych se nemusel zvlášť zatěžovat její přípravou a konzumací. Kolegy z jiných kanceláří nenavštěvuji. Ne že bych si s nimi neměl co říct, jenom prostě šetřím své kroky.
Již odmala jsem věděl, že námaha věnovaná učení se mi vrátí. Jak já jenom lituji nebožáků, kteří jsou nuceni vydělávat si na chléb manuální prací!
Umrtvuji, tedy jsem
Po pracovní době se chovám neméně rozumně a pochopitelně se nezabývám žádnými hloupostmi. K vystižení způsobu, jakým trávím svůj volný čas, jsem našel i ten správný termín – umrtvování. Tento pojem kdysi používali poustevníci a světci, a jak vyplývá ze starých legend, musela to být činnost veskrze bohulibá. Těžko říci, co přesně obnášela, ale má sečtělost mi naštěstí pomohla k jejímu pochopení. Sloveso „umrtvovat“ naznačuje nějaký způsob zbavování se života. Sotva by nás ale staří křesťané nabádali k sebevraždě! Musíme se tedy otázat: Co je to vlastně život? Aristotelés definuje život jako pohyb. Podstata umrtvování pak tedy spočívá v systematickém úsilí zbavovat se veškerého pohybu. Setrvává-li tělo v klidu, snáze docházíme vyrovnanosti ducha.
Umrtvování provádím zásadně v horizontální poloze. Namísto tvrdého asketického lože mi poslouží i obyčejný gauč. Umrtvovat je ale zapotřebí také naše smysly. Svůj zrak se proto snažím fixovat na jeden předmět – posloužit může například televizní obrazovka. Hříšné chuťové buňky zase trestám nějakým studeným nápojem hořké chuti, který si vytáhnu z ledničky. Některým mým ženatým kamarádům se má idea umrtvování natolik zalíbila, že ji doma sami začali praktikovat. Obětavě polehávali na asketickém zařízení a pobízeli své manželky, aby jim přinášeli v ledničce umrtvený hořký chmelový nápoj. Leč ženy, jak známo, jsou přízemní stvoření a ne vždy mají pochopení pro hluboký duchovní prospěch, který z praktikování této zbožné činnosti vyplývá…!
Čtěte téma: Už nechci mít panděro!
Větší břicho je realitou téměř každého muže po třicítce. Sportují, nepřejídají se a stejně si musejí rok od roku povolit pásek. Jak se zbavit obtížného pupku?
Svaly táhnou do břišních krajin
Není divu, že při mém duchovně zaměřeném způsobu života mi svaly začaly měknout a jaksi se stěhovat do krajiny břišní. Musel jsem s tím už něco dělat a nenapadlo mě nic moudřejšího, než začít s nějakým sportem!
Možná byste uhádli, že ze všech sportů se mi nejvíce líbí šachy. Energií se při něm zrovna neplýtvá; správný šachista si pořádně rozmyslí, než provede fyzicky nenáročný pohyb posunutí figurky. Nenutí nás k žádným nežádoucím pohybům! Jelikož šachy příležitostně i hraju, jsem vlastně taky sportovec! Nevím sice, jak je to s dopadem tohoto poklidného sportu na naší muskulaturu, ale něco mi říká, že k vybudování pevných svalů to asi stačit nebude.
Existuje vůbec nějaký sport, který by posílil naše svalstvo a organizmus, aniž bychom při něm museli skákat, plavat, zápasit, kopat do míče, nebo dokonce běhat? Proč o něčem takovém nenapíší třeba kolegyně z rubriky Relax? Třeba Helena Fišerová stále jen dává rady jako „jak se z lenocha stane maratonec“ nebo jak se by se měl člověk naučit tomu nebo onomu sportu. Raději by měly napsat, jak přizpůsobit sport člověku. Třeba takovému filozoficky zaměřenému jedinci, který, jsa povznesen nade vše tělesné, ani pohybovým aktivitám příliš neholduje. Například by mě zajímalo, jak se stát brankářem nějakého silného družstva, které při zápasech jen útočí a protivníka si ke své bráně prostě nepustí.
Seriál Lenoch maratoncem
Tělo nechtělo nic. Chyběla mi motivace, zřejmě nad sebou potřebuji bič …Teď je mou motivací jedenadvacet kilometrů dlouhý závod.
V posilovně přece posiluju
Po mnoha úvahách jsem usoudil, že ke zmíněnému cíli, kterým je maximální posílení svalů při co nejmenším množství pohybů, nejlépe poslouží posilovna. Kolegové z práce, kteří mě už znají, se mému rozhodnutí nemálo podivovali: „Ty chceš opravdu chodit do posilovny? Nestalo se ti něco? Nebolí tě třeba hlava…?“ Neohlížeje se na nic, šel jsem směle za svým cílem a vypracoval si svůj vlastní cvičební plán vycházející z poznatku, že energii našeho těla je třeba využívat co nejracionálněji. Chceme-li například posílit bicepsy, hezky si k tomu sedneme (neposilujeme přece nohy!), opřeme svá záda (zádové svalstvo je třeba šetřit!), jednou rukou uchopíme činku a tou druhou si namáhanou ruku zespod podepřeme (svalstvo, které udržuje ruku ve vodorovné poloze, myslím není totéž svalstvo, jež posilujeme, tak proč mu nedopřát odpočinku?) a potom teprve můžeme jemně ohýbat podepíranou ruku. Činku nesvíráme příliš pevně, protože to zbytečně unavuje prsty. Po každé sérii cviků se doporučuje opustit lavičku a trochu se projít, ale já myslím, že tyto zbytečné kroky můžeme vynechat.
V posilovně jsem se snažil působit co nejméně nápadně, přesto jsem už prvního dne neunikl pozornosti přítomného posilovacího instruktora: „Co to tu provádíte?“ zeptal se mě svalnatý chlapík s přesně takovou vizáží, jakou byste na tomto místě očekávali. „Přece posiluju,“ odvětil jsem nevinně. „Člověče,“ řekl, když jsem na mě podíval, „tak ochablé svalstvo jsem ještě neviděl! Dělejte se sebou něco, máte nejvyšší čas, jinak si zaděláváte na vážné zdravotní problémy…!“
Vzal si mě do parády a začal mi dávat trénink. Lidi, kdybyste viděli, co já při tom vytrpěl! Takhle nějak si představuju očistec. Už je tomu víc jak půl roku, co několikrát týdně poctivě dřu v oné mučírně, které se říká posilovna, ale výsledky v podobě silných svalů se stále jaksi nedostavují. Zeptal jsem se na to a instruktor Radek, s nímž si už tykám, mi vysvětlil: „Svaly dělá z 80 % strava a jen z 20 % cviky. Hlavně do sebe musíš cpát hodně proteinů.“
Proč mi tohle neřekl dřív? Mohl jsem se v klidu umrtvovat, debužírovat si proteinové kuřátko a sem tam si trošičku zacvičit, aby se neřeklo. Místo toho se už půl roku trápím na všemožných mučicích posilovacích strojích. Těch zbytečných pohybů, které jsem při tom udělal! Já hlupák!
ČLÁNKY DO MAILU