Tragická událost ve Žďáru nad Sázavou obrací pozornost k jednomu z nejzávažnějších duševních onemocnění – schizofrenii. (Více k události: Lidem ohrožovaným schizofreniky těžko pomoci.)
Typické pro ni jsou poruchy myšlení, ulpívání na některých myšlenkách, nepřiměřené, ostatním málo pochopitelné asociace v myšlení, nedostatek projevů citů. V popředí projevů může být zvýšená emoční dráždivost, ale naopak i apatie. Další variantou je přecitlivělost. Nápadné mohou být značné afektivní změny. Euforie je dosti výjimečná. Častější je ladění úzkostné. Chybí tzv. citový raport ve smyslu souznění či vzájemného ovlivnění. Proto se zde projevuje autistické myšlení.
Eugen Bleuler, muž, který nemoc nazval schizofrenií, tvrdil, že afekty postiženého se od běžných příliš neliší. Jen jejich projevy jsou zkresleny chorobou.
I dítě může trpět schizofrenií
Patologický stav začíná obvykle ve věku rané dospělosti, leč může se objevit i u dětí. Gender poměr je dva nemocní chlapci na jedno děvče. Rozmanitost příznaků a nechuť předem značkovat jednoznačnou diagnózou vede některé autory k odmítání pojmu schizofrenie dětí. Raděj používají označení atypický vývoj, dětská psychóza, dezorganizace ega.
Odhaduje se, že jen dvě procenta schizofrenních psychóz prokazatelně začala před pubertou. Bývají tu tři vrcholy – ve věku dvou až čtyř let, poté doba kolem začátku školní docházky a pak kolem desátého až jedenáctého roku.
Příznaky mohou klamat. Mj. i proto, že onemocnění působí na vyvíjející se mozek. Ledacos se mění. Navíc je řada tzv. hraničních případů.
Rodiče mívají nejčastěji podezření na autismus, posléze i na špatnou adaptaci ve škole, poruchy chování a drzosti typu „předčasná puberta“. Vše může být zcela jinak.
Autista není hloupý
Infantilní autismus může, ale samozřejmě nemusí být schizofrenního původu. Častější než zmíněná choroba se podobně projevuje citová deprivace (strádání). Klamat mohou i smyslové poruchy.
Postižená dítka batolecího věku nemají zájem o kontakt s dospělými, nehrají si. Jen se zaměstnávají primitivními manipulacemi nebo kývavými pohyby. Necítí potřebu hovořit. Nejsou tudíž motivovány k zvládnutí verbálního projevu. Sluch je přitom v normě a děti nejsou němé.
Vyjadřování je leckdy bizarní, tvoří si nová, neobvyklá slova, mluví v neologismech, nerespektují gramatiku. Svérázný „vlastní“ slovník ovšem sám o sobě nic neznamená. Někdy může být jen projevem hry a tvořivosti. Kdysi jsem psychologicky vyšetřil dítě, jež vyděsilo své rodiče neologismy typu singulína (= babička). Nedávno jsem s dotyčným mluvil. Je to zcela zdravý absolvent humanitní vysoké školy.
Opakují, co slyší, nezdá se, že porozuměly. Podivně odpovídají na mnohé otázky. Prostě zopakují dotaz. Nejsou hloupé. Zvláště mechanická paměť může být nadprůměrná. Největší obtíže činí porozumění sociálním situacím.
Předzvěst schizofrenie
Předškolák je tvor spontánní… ovšem pokud netrpí schizofrenií. V takovém případě má sklon jednat ve svých svérázných stereotypech. Úzkostně lpí na zachování „svého pořádku“, tj. trvalého, neměnného pořadí v jednání a úkolech. Přijde-li do mateřské školy pro dítko babička, aby ho nečekaně odvedla, jak děti říkají „po o“ domů, je to obvykle důvod k radosti. Ne tak u suspektně nemocného. Ten trvá na tom, aby pro něj chodila stále stejná osoba v trvale neměnnou hodinu.
Onemocnění může udeřit i jako blesk z čistého nebe. Tj. nic na ně v předchorobí neukazuje. Dítko pak může působit jako popletené, přesněji jako zmatené.
Zvláště v době docházky do první a posléze druhé třídy může stav na počátku upomínat spíše na závažnější projevy neurotické. Namátkou např. bolesti hlavy, silná únava, úzkostné stavy, náhlé změny nálad.
Schizofrenie, či časná puberta?
„Puberta je schizofrenie sama o sobě,“ děl v mé pracovně nedávno jeden otec těžko snášející drastickou upřímnost svého potomka, jeho negativismus, neúctu k materiálním hodnotám, to vše doprovázeno hlasitou metalovou hudbou. Považujme to za vtip a nadsázku. Leč není šprochu…
Vývojové období „obalování se peřím“ (pubesco, odtud puberta) přináší v jedné osobnosti prvky infantilní, rádoby dospělé, a někdy až překvapivě dospělé. Pubertální provokace mohou být poněkud bizarní, řeč svérázná, citové projevy třeba i paradoxní nebo střídavé ba dokonce ambivalentní – současně kladné i záporné. Pubertě není cizí ani zvýšená dráždivost či občasný impulzivní projev. Výjimkou nemusí být ani svérázný přístup k jídlu – od jeho odmítání až po obskurní diety. Ba i sebepoškozování se může projevit. A to ani nemluvím o zhoršení školního prospěchu, klackovitém vystupování, zanedbávání hygieny, přerušení docházky do zájmových kroužků či náhlý, nepochopitelný konec sportování.
Nad tím nelze jen tak mávnout rukou s mylnou jistotou „určitě z toho vyroste“. Na druhé straně ani tzv. patická puberta není schizofrenie.
Co když je to skutečně schizofrenie
Ani v sebedramatičtější pubertě nelze čekat bludy ani halucinace. Mylná „bludná“ přesvědčení jsou nevývratná. Halucinace mívají nejčastěji charakter hlasů nabádajících dítko k útěku z domova neb k jiným nepravostem.
Vztahovačnost nemocných je výraznější a nesmyslnější, než bývá ta pubertální. Z ní vyplývající pocit ohrožení bývá masivní.
Pravděpodobnost, že vaše řekněme velmi svérázné dítě trpí nebo v budoucnu bude trpět schizofrenií, je malá. Již dnes pamatujme, že může jít o mnohem menšího darebu, než jsme si mysleli. Tresty ani výčitky nejsou to pravé se zázračným výsledkem. Psychologické, eventuálně i psychiatrické vyšetření není hanba ani krok k odpisu „nenormálního“ dítka. Naopak. Že ho rodiče zajistí, lze považovat za projev zodpovědného rodičovství, a to i tehdy, „kdy to ještě není tak zlé“.
Na okraj poznamenávám, že objednací lhůty na pracovištích znalců lidských duší bývají dosti dlouhé. Proto doporučuji – neodkládat.
ČLÁNKY DO MAILU