Práce občas nebaví nikoho, stejně tak jsme někdy všichni unavení, nic se nám nechce a místo povinností jen sjíždíme internet. Jak poznat míru, kdy je to ještě normální, a kdy už se zamyslet, jestli nám neklepe na dveře takzvaný syndrom vyhoření? Podle psychologa Radka Ptáčka bychom se měli zastavit a zamyslet ve chvíli, kdy je únava skutečně velká, chronická a nemůžeme se jí zbavit. Nemůžeme si prostě baterky dobít běžným způsobem.
Podcast s Radkem Ptáčkem si můžete poslechnout zde:
Symptomy: únava, ztráta smyslu, cynismus
„Například přijdeme domů, vyspíme se, ten spánek je ještě třeba ze začátku dobrý, ale ráno se neprobudíme odpočatí, do práce se netěšíme. Prožijeme třeba hezký víkend, ale v pondělí cítíme, že bychom potřebovali ještě odpočívat. Jedeme na dovolenou, po dovolené se možná cítíme ještě unavenější… Jestliže tohle cítíme, jestliže ta únava je skutečně něco, co charakterizuje náš život, tak už je to velký zdvižený prst,“ říká Radek Ptáček.
Kromě únavy se pak dostavují další symptomy: ztráta smyslu toho, co děláme, kdy pochybujeme o tom, že naše práce má smysl. A také neefektivita. Nezvládáme dokončovat úkoly, máme tendenci prokrastinovat, povinnosti se nám nabalují.
„A také to je cynismus, kdy si řekneme: ono už to stejně nemá smysl. Už se z toho nikdy nevyhrabu. A tenhle cynismus už je branou k tomu, abychom se prokousali do něčeho ještě záživnějšího, než je syndrom vyhoření, a tím může být třeba deprese,“ dodává Ptáček.
Vyhoří čtvrtina lidí
Výskyt syndromu vyhoření je přitom mezi lidmi až nečekaně vysoký. Týká se dvaceti až třiceti procent lidí. Nejčastěji jde o profese pracující s lidmi a mající zodpovědnost: lékaře, zdravotní sestry, učitele, manažery… Právě lidé ze středního managementu jsou poměrně typickými představiteli vyhořelých pracovníků. Mají totiž velkou zodpovědnost, ale malé kompetence.
„Je takový zajímavý paradox, že lidé si často myslí, že syndrom vyhoření postihne zákonitě spíše starší lidi, ale on postihuje překvapivě spíše ty mladší. A to je z toho důvodu, že takovým velmi silným prediktorem syndromu vyhoření je velké nadšení na začátku práce. Čím máte větší nadšení, tím lépe vyhoříte, protože přijdete do kontaktu s realitou, kde to je prostě úplně jinak. Tedy například mladý lékař nebo lékařka se těší, že budou léčit lidi. Pak přijdou do medicíny a tam je čeká spousta papírování a vlastně nikoho neléčí, protože nemají žádné kompetence,“ popisuje psycholog.
Radek Ptáček
Profesor lékařské psychologie, klinický psycholog, psychoterapeut. Autor nebo spoluautor více než 100 původních vědeckých prací. Působí mimo jiné na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN. Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou vztahu duševního a fyzického zdraví, psychologií dítěte a rodiny a řadou dalších témat.
A co mají podle něj vyhořelí lidé společné? Někteří jsou citlivější, většina workoholici, ovšem téměř vždy jde o lidi, u kterých se práce prosadila na první místo zájmu v životě. A hůře zvládají stres. Někdo má strategie na zvládání stresu slabé a někdo stres přehlíží a neřeší ho. Jenže i u těch, kdo ho zametají pod koberec, se jednou následky objeví.
A pak už je jen na dotyčném, jestli se ze své zkušenosti poučí, nebo ne. Pokud člověk projde syndromem vyhoření, je už jeho mozek v tomto směru citlivější. Ale nemálo lidí bere vyhoření jako životní lekci a stávají se odolnějšími.
„Nicméně stejně znám velkou skupinu lidí, kteří i po poměrně velkém syndrom vyhoření, třeba i zdravotním, do toho stejně spadnou znovu a stejně v tom jedou znovu. A když třeba posloucháte rozhovory s některými úspěšnými lidmi, tak nemálo z nich řekne: No, to byl můj první syndrom vyhoření, druhý syndrom vyhoření, třetí… Takže jsou lidé, který k tomu prostě mají sklony,“ dodává Radek Ptáček.
Po syndromu vyhoření může následovat změna práce, ale to se podle odborníka zas tak často neděje. Více lidí se vrací k tomu, co dělali. „Je to prostě bezpečné nebo je to bavilo. Nebo k tomu mají kvalifikační předpoklady. Když přemýšlím o tom svém vzorku, který jsem za život viděl, vlastně se od své původní profese nějak zásadně odklonilo poměrně málo lidí.“
ČLÁNKY DO MAILU