V tuzemsku si dovedeme spíše představit, že člověka snědí mouchy (pokud jde o typ „mouchy, snězte si mě“), než že by tomu bylo naopak. Přesto je ale hmyzožravost v jiných částech světa běžná. Takové Thajsko je přitom současně i obvyklou turistickou destinací, a našinec proto může projít příslušnou iniciací třeba na dovolené.
Na hmyzožroutství zcela tuzemské jsem nedávno narazil v souvislosti s pražskou zoo, která pořádala Den hmyzožravců – čímž ovšem byla míněna zvířata; a po pravdě řečeno, tihle (např.) ježkovití a krtkovití tvorové se svou atraktivitou lvům či vlkům rovnat nemohou. Součástí akce však byla i příprava pokrmů z hmyzáků pro lidské strávníky.
Za akcí stála doc. Marie Borkovcová z brněnské Mendelovy univerzity. To, jak se sama dostala k entomofágii (konzumace hmyzu), vysvětluje takto: „Na Mendelově univerzitě působil Prof. Dalibor Povolný, který studentům o jedlém hmyzu vyprávěl a vždy demonstrativně snědl živého švába. Když jsem o tom vyprávěla svým studentům, chtěli entomofágii také vyzkoušet. Začali jsme v roce 2002 s moučnými červy…“
Brněnští hmyzožravci vytvořili k propagaci entomofágie speciální DVD a knihu Kuchyně hmyzem zpestřená.
Na ScienceWorldu si pak můžete přečíst rozhovor s doc. Borkovcovou, v jehož druhé části dojde i na praktické tipy, tedy co dělat, když to někdo chce zkusit vlastními silami.
Fórum: Jedli byste hmyz?
Hmyzí brunch
Pátrání na internetu ukazuje, že hostina v zoo nebyla akcí úplně ojedinělou. Hmyzí brunch se letos podával např. také v pražské restauraci Hedvábná stezka. Menu vypadalo takto:
- Cvrček na másle a na česneku
- Zophobas (velký moučný červ) na chilli
- Saranče v těstíčku
- Šváb v rajčatovo-citrónové omáčce
- Burizony se sušeným hmyzem, křupání s malými moučnými červy, čajové sušenky s hmyzem a další…
Součástí podobných ochutnávek bývá obvykle hned na úvod zdůraznění, že hmyz nechutná jako maso a v nejčastější podobě úpravy, tedy po opražení, je na místě spíše přirovnání k arašídům, u jiných druhů třeba i houbám. Nicméně řada druhů hmyzu je podobně jako jiní živočichové třeba zdrojem hodnotných bílkovin.
Motivací ke konzumaci hmyzu může být celá řada – pro někoho může jít o jednorázový exotický zážitek, jiný může hmyzožravost pokládat za alternativu k vegetariánství, za určitých okolností se hmyz jí i prostě jenom proto, aby člověk neměl hlad. Zajímavé je možné medicínské využití: hmyz pro nás může být zdrojem řady látek. Lze ho přikrmovat vitamíny či minerály, takže pak funguje jako „živá tableta“ (přičemž potřebná látka se tímto způsobem vstřebá lépe než z klasické pilulky). V Austrálii či Africe se dokonce připravuje alkoholický kvašený nápoj z medožravých mravenců, kteří mají vysoký obsah železa.
Místo do sámošky do zverimexu
Servírovat hmyz v restauracích jako běžnou součást jídelních lístků poněkud naráží na problém s chybějící legislativou, odhodlaný zájemce si ale může připravit tyto lahůdky vlastními silami. Z řady důvodů je lépe nesbírat hmyzáky ve volné přírodě, ale koupit je v nějakém zverimexu. Touto cestou jsem se vydal i já.
Zajímavé je, že ve zverimexech nepokládal personál konzumaci hmyzu člověkem za nic moc divného. Jistě, zdůrazňovat konečný cíl nákupu hmyzáků byl z mé strany lehký exhibicionismus, namísto pozvracení a omdlení mi ovšem obsluha spíše podávala technická doporučení, jak na to (na vysvětlenou: ne že bych víc prodejen obcházel z čirého rozmaru či potměšilosti, ale prostě proto, že ve většině prodejen zvířecích potřeb dostanete psí konzervu, ale ne živého cvrčka). Pravdou je, že kdybyste z hmyzu udělali významnou součást svého jídelníčku, získávat ho ve zverimexu by se celkem prodražilo.
A co že jsem si nakonec dal? Marie Borkovcová za svůj oblíbený recept prohlašuje kukly moučných červů opražené na másle a lehce osolené; ty ale nebyly. Tak jsem tedy spořádal pražené velké moučné červy zophobas se solí a chilli, dále pak cvrčky na sladko (opražené se sacharinem a zalité jogurtem). Přirovnání takto upravených hmyzáků k arašídům, mandlím či brambůrkům je docela trefné.
Hmyzák hozený na rozpálený tuk by měl být mrtvý do vteřiny, komu se však tato metoda zdá stejně příliš brutální, může dát potvory nejdřív do lednice, kde začnou hibernovat a pak je lze ještě dorazit na mrazáku.
Nakonec se ale musím přiznat, že u moučných červů mi trochu činila problém vizuální stránka konzumace, ta jejich výrazně článkovaná těla… Z tohoto hlediska je pro začátečníka možná vhodné podobné pokrmy zalít nějakou omáčkou. Při druhém pokusu jsem proto cvrčky utopil v jogurtu a v kaši rozmačkal, výsledek ovšem zase ztratil specifický charakter a chutnal prostě jako jogurt. Nicméně, kdo chce s hmyzem na talíři obcovat systematičtěji, měl by možná zvolit právě cestu postupnou, kdy při prvních pokusech hmyz nepředstavuje dominantní chuť/vizuální vjem, a teprve později se propracovat k jídlům, kde je základem.
Dobrou chuť.
ČLÁNKY DO MAILU