Když pocit štěstí chybí, riskujete. Spolu s Hamletem, kralevicem dánským, můžete svět považovat za „odpornou sraženinu morových par“. Odvěkou lidskou touhou po štěstí se zabýval již Aristotelés.
Co se dozvíte v článku
Moderní psychologie tento „všelidský motiv“ dlouho spíše opomíjela. Nebylo divu. Jeden z prvních vědeckých výzkumů totiž na základě důkladné analýzy reprezentativního vzorku populace zjistil následující: Typický šťastlivec je „mladý, zdravý, vzdělaný, spokojený a dobře placený ve své práci, optimistický extrovert“. No, nekupte to… nebo spíše – to dá rozum. Těžko čekat něco jiného.
Žijeme ve šťastných časech, ale šťastných lidí nepřibývá
Výše citovaný klient psychologa své úvahy o možném životním k. o. doplnil povzdechem: „A přitom se v podstatě mám jak prase v žitě, a nemám z toho radost.“ Není sám.
Přinejmenším v západním světě nebyla nikdy vyšší životní úroveň, lepší podmínky pro život, rozvinutější zdravotnictví či míra demokracie vyšší než v první pětině jednadvacátého století. Počet šťastných lidí tomu neodpovídá. Optimisté tvrdí, že je zhruba stále stejný. Pesimisté tvrdí, že klesá.
Objektivně lze porovnat počet pacientů s diagnózou deprese. Stav v polovině 20. století odpovídal zhruba polovině počtu těchto diagnóz na přelomu tisíciletí. A to padesátá léta měla objektivně své chyby na kráse a v čase milénia ještě nebylo o koronaviru ani vidu, ani slechu.
Aktuálně namátkou v ČR má určité psychické obtíže každý třetí dospělý. Tyto problémy „mušku zlatou“ obvykle odeženou.
Šťastlivci
Pan XY a paní ZŽ mají reálnou šanci dožít se vyššího věku, než je průměr jejich populační skupiny. Jsou zdravější než jiní, jejich imunitní systém lépe pracuje. Hormonální výbava je nadprůměrná. Obdobně mají nadprůměrný výdělek. Jsou produktivnější. Nepatří mezi tzv. nehodáře. Naopak způsobují méně pracovních i dopravních nehod. Jsou spokojenější v zaměstnání a méně často je mění. Snadno se učí novým věcem. Je pravděpodobnější, že rozvinou své talenty. Jsou odolnější proti tzv. stresům všedního dne.
„Stokrát nic“, o němž rčení říká, že umořilo osla, je z míry nevyvede. Jsou tvořivější než ostatní. Když onemocní, nemoc probíhá častěji nekomplikovaně. Ochotněji než druzí platí daně. Necítí se sami. Naopak mají poměrně rozsáhlé sociální vazby. Jejich partnerské vztahy jsou méně ohroženy rozvodem či rozchodem.
Bez ohledu na to, že jeden je „z Marsu“ a „druhá z Venuše“, mají společné dlouhodobé duševní ladění nazývané štěstím. Pro zajímavost: U pana XY nehraje v tomto směru výraznou roli jeho vzhled a hmotnost. Naopak spokojenost ve zmíněné sféře je daleko podstatnější pro paní ZŽ.
Šťastný je ten, kdo…
Důležité zjištění údajně formuloval již Seneca. Šťastný nemusí být ten, kdo jako šťastný připadá ostatním. Šťastný je ten, kdo takto připadá sám sobě.
Kýžený stav souvisí s uspokojením našich potřeb, se subjektivně optimálním zařazením do společnosti a aktivitou. Je pocitem vnitřní harmonie. Pokud s výše uvedenými údaji souhlasíte, vězte, že před přísným zrakem vědy obstát nemusí. Ten mj. zdůrazňuje ošidnost subjektivního štěstí, v němž jsme sami sebe soudcem. Zákonitě vede ke snaze po získání libosti. Psychoanalytici by zde hovořili o touze po slasti, a nebyli by první.
Aristippos z Kyrény již zhruba před 2500 lety viděl štěstí v umění zvýšit slast a vyhnout se bolesti. Naopak jen pouhé půlstoletí je znám pojem „eudaimonické štěstí“. Plyne z uskutečnění svých možností, rozvíjení osobnosti a patřičných projevů lidského zrání.
Šťastný a smutný zároveň
„Když je radost, přijde smutek, zmizí vše, co bylo fajn…“ dí v písni Jiří Suchý. Právě smutek je obecně považován za opak štěstí. To opět patří mezi názory, jež neobstojí pod přísným vědeckým pohledem. Ten zdůrazňuje možnost ambivalence (dvojakosti, dvojznačnosti). Zjednodušeně řečeno, je možné být šťastný i smutný zároveň. Jeden z klasiků psychoanalýzy, Eugen Bleuer, ji vnímal jako duševní stav, kdy člověk má současně zcela protichůdné pocity – například sympatie a antipatie nebo lásky a nenávisti současně.
Sigmund Freud ji považuje za důsledek napětí mezi libidem a thanatem – pudem smrti. Zhruba před půlstoletím vytvořil sociolog R. K. Merton pojem sociální ambivalence. Množství snadno dostupných informací je pro lidský mozek blahodárný. Jenže „čeho je moc, toho je příliš“. Přemíra informací vyvolává stres. Ten je doprovázen nedostatečnou schopností výběru a jejich využití. Neschopnost s takto nedozírnou nabídkou efektivně naložit stres podporuje. Svým způsobem tu lze uvažovat o moderním, psychiku ohrožujícím perpetuu mobile. Doba přináší mj. nadmíru příležitostí. Jejich rozmanitost často až paralyzuje. Navíc: „Lidé by si konečně měli zvyknout na to, že život není spravedlivý,“ jak řekl Bill Gates. To – žel – není dost dobře možné.
Smutek je spíše víceméně souputníkem štěstí. Opakem „mušky zlaté“ je deprese. Touto metlou moderního věku postižení mají mimo jiné pocit, že „všechny slzy již vyplakali“.
Galerie: Smějte se! Budete zdravější
Jak jste na tom?
„Trvale šťastný může být jen imbecil,“ je bonmot psychiatra Miroslava Plzáka. Tím nejste. Zkuste posoudit své pocity za poslední týden či měsíc doplněním:
- Cítím se převážně šťastný – … % posuzované doby
- Cítím se převážně nešťastný – … % posuzované doby
- Cítím se převážně neutrálně (ani šťastný, ani nešťastný) – … % posuzované doby
- Na škále od jedničky (znamená „jsem opravdu nešťastný“) po desítku („jsem naprosto šťastný“) zvolte číslo charakterizující váš stav: …
Výsledky reprezentativních výzkumů vyznívají dosti optimisticky. Zaznamenaná „střední hodnota“ sebehodnocení populace je kolem sedmi. To mj. odpovídá stavu, kdy se lidé cítí více než polovinu doby šťastní (54 %). Neutrální pocity byly zaznamenány u čtvrtiny zkoumaných. Zbytek – zhruba každý pátý – se cítí převážně nešťastný.
Pokud jste se zařadili do poslední zmíněné skupiny, doporučuji vaší pozornosti testy „Škála deprese“ a „Škála úzkosti“ C. R. Becka. Škálu deprese můžete vyzkoušet na dále uvedeném odkazu. A případně vyhledat pomoc odborníka.
ČLÁNKY DO MAILU