Tuning je slovo vystihující vzhledové nebo výkonnostní vylepšení dostupných strojů. Nejčastěji jde o auta, motocykly nebo počítače. Český doslovný překlad je přizpůsobování, ladění.
U automobilů a motorek se velice často používají úpravy, jež nemají na výkon motoru či jízdní vlastnosti žádný vliv. Mnohdy právě naopak tyto vlastnosti zhoršují. Pro tohle záporné působení bývá užíván termín tuzing, Uvedeným termínům je obsahově blízký pojem styling. Ten se týká výhradně vzhledových úprav.
Systémy „člověk – stroj“ mohou mít ledacos společného. Vzájemné přizpůsobování, ladění společného úsilí je mj. pochopitelnou a pozitivní součástí partnerského vztahu. Možný a častý problém zde vystihuje bonmot – co je pro jednoho perfektní, může být pro druhého perverzní.
Pak nastávají různé manipulace, citové vydírání, pokusy s masivními omyly. Pravým opakem stavu, kdy dvě srdéčka ťukají (za každou cenu) v jednom rytmu, je stav charakterizovaný výrokem významného psychoterapeuta Fredericka Perlse: „Já dělám svou věc a ty děláš tvou věc. Já jsem já a ty jsi ty. Když se někdy sejdeme, je to krásné. Když se nesejdeme, nedá se nic dělat.“
Jsou ovšem i jiné, až patologické příklady. Pravda a láska v nich nevítězí nad lží a nenávistí. Tuzing v nich jasně triumfuje.
Stockholmský syndrom
Jde o racionálně obtížně pochopitelný stav sympatií obětí k zločincům. Jde o jejich jakési citové přimknutí související s pocitem ohrožení i s tzv. vymytím mozku. Teroristé pak běžným, bezúhonným lidem velmi imponují. Jméno souvisí s přepadením banky ve švédském hlavním městě v srpnu 1973. Lotrasové po obklíčení policií vzali čtyři náhodné klienty peněžního ústavu jako rukojmí. Ti posléze – po svém osvobození coby svědci u soudu – tvrdili, že strach měli jen z policie. Přimlouvali se za co nejmírnější tresty pro lupiče, údajné gentlemany. Korunou všeho je, že se posléze přátelsky setkávaly rodiny pachatelů a obětí.
V tomto směru je klasický je příběh Patty Hearstové, dcery milionáře, unesené a uvězněné komandem extrémně levicových gangsterů. Ti, coby výkupné za Patty, požadovali propuštění několika svých druhů z vězení a tisíc dolarů určených na jídlo pro každého chudého občana jednoho ze států USA. Dcerce z dobré rodiny tahle parta zaimponovala natolik, že se k nim pod jménem Rudá Tania přidala, „s vlky vyla“ unisono. Po rozprášení gangu soud ocenil její aktivitu pětatřiceti léty odnětí svobody. To, že ji za pár let propustili, je věc jiná.
V našich podmínkách se s rukojmími často nesetkáváme. I když… ledacos srovnatelného dobře známe. Přinejmenším ve stovkách případů ročně v ČR číhá „Parental Alienation Syndrom“.
Syndrom zavrženého rodiče
Souhrn příznaků vyplývajících z toho, že dítě zavrhne svého rodiče. Americký psychiatr R. A. Gardner, autor prvního popisu zmíněné záležitosti, jej považuje za „poruchu, v jejímž rámci jsou děti nutkavě zaujaty devalvací či totální kritikou jednoho z rodičů“. Je tudíž zbraní řízenou osobou, jež je programuje.
V praxi se dítko zcela absolutně přikloní na stranu rodiče, jehož považuje za „hodného“. Naopak totálně zavrhuje rodiče „zlého“. Tzv. „hodný“ rodič nekompromisně ovlivňuje potomka proti druhému. Bývá to nazýváno „psychický únos“.
Stokrát opakovaná lež se stává v této konstelaci pravdou. Dítko „hodnému“ věří. Malá ilustrace: I když jste byl, dejme tomu ve třech letech, zdráv jako ryba, stačí, aby vám maminka opakovaně tvrdila, že jste měl velmi těžkou angínu. Převezmete to a v rámci anamnestického rozhovoru to také různým lékařům posléze v dospělosti sdělíte. Podobně lze tuzingovat dětskou psychiku lživými výroky typu: „Nechtěl tě, bil nás, nedával nám peníze, odešel kvůli té couře, okradl nás atd.“
Klasik dětské psychologie, prof. Zdeněk Matějček, říkával: „To nejlepší, co muž může pro své dítě udělat, je učinit matku potomka šťastnou“. Výše zmíněný syndrom je devětkrát častější ve formě odmítání otce než coby odmítání matky. Že by měli tátové tak velké rezervy v činění matek svých dětí šťastnými?
Domácí násilí a nadměrné tresty
Do třetice se lze zmínit o domácích tyranech. Jejich násilí může být zaměřeno jak na partnery, tak i na děti. Jejich oběti se dlouho snažívají faktické poměry domova skrývat. Typická bývají i nic nevysvětlující rádoby vysvětlení situace. Namátkou: „On to tak nemyslí. Když nepije, tak je hodný.“ Myslí to tak, nebo nemyslí – to je vcelku jedno. Podstatné je, co dělá. Trápí své blízké, učí je bezmocnosti, zastrašuje. Mimo jiné pije mnohem víc, než je zdrávo.
Děti i slabší z dvojice partnerů, podrobené podobnému týrání, pak mají sklon převzít všechnu vinu na sebe. Dítko může dostat pětku, za kterou je otec ztluče. Nedostatečnou může být hodnoceno i proto, že je nevyspalé, úzkostné a situačně zneurotizované. Trest může považovat za zasloužený. Dostalo přece pětku.
Žárlivcova oběť tvrdí, že její Othello řádil, neb se usmála na souseda. Neuvědomuje si, že kdyby tu nebyl soused, žárlivec by pro scénu našel jakoukoliv jinou příčinu.
Co pojí oběti
Mezi popsanými „atakami na duši“, respektive v reakcích na ně, je pozoruhodná spojitost. Poměrně běžnou reakcí na stres je obranný mechanismus regrese. Tj. návrat na nižší vývojovou úroveň a infantilizace postiženého. S tím souvisí snaha získat alespoň částečnou oporu a převzít nabízená myšlenková schémata. Existuje i obranný mechanismus identifikace s agresorem. Autorka tohoto termínu, Anna Freudová, jej chápe „jako jednu z nejsilnějších zbraní ega při vyrovnávání se s úzkostí“.
Člověk vystavený masivnímu stresu jej poměrně často vnímá jako důsledek svých chyb. Jako by byl zodpovědný za agresi útočníka. Paradoxně v útočícím hledá oporu. Aby ji získal a mohl ji subjektivně přijmout, musí mu dát za pravdu. To samozřejmě bez ohledu na realitu.
Pro pachatele je příjemné, může-li racionalizovat své chování. To se může dít postojem: „Mám pravdu, vždyť i to dítě mi dává za pravdu.“ V jiné souvislosti: „Nejsem zlý, naopak. Jsem ochráncem slabších. Jiný by byl mnohem horší.“
Z první vody šup na plot
Rčení vystihuje rychlé a povrchní řešení situace. Podobně i rady či moudra týkající se problémů, které do hloubky neznáme a jejichž souvislosti netušíme. Patří sem mj. výroky typu: „Vinu mají vždy oba!“, „Všude je něco.“ nebo „To je daň moderní době.“ Na nich i na mnoha podobných určitě něco je. Neplatí ale absolutně a svojí obecností nepomáhají. Jistěže platí biblické: „Kdož jsi bez viny, hoď kamenem.“ Jenže v tuzingu letí kámen na hlavu postiženého.
Co s tím? Pokusům o vaše manipulační ovládání se naučte říkat ne. Čím dříve a čím nekompromisněji, tím lépe. Tam, kde to je možné, nezapomeňte ani na styling. I drobné vzhledové úpravy zvyšují sebevědomí.
ČLÁNKY DO MAILU