…asi nejen pro Sudovou, ale i třeba pro mě, váhám, kde vlastně stojí moje sympatie. Obdivuju to úsilí, dřinu, vůli něco dokázat. Dělá to tak přece řada z nás, jen to není tak vidět. Makáme, makáme, a to nás nečeká ani sláva a medaile, ale „jen“ výplata a možná dobrý pocit.
Spíš mi vadí ta glorifikace sportovců, dobře – posouvají hranice, ale jen v jedné oblasti. Kolik lidí to dělá jinde a – nic. Vybrala si to, makala, je to její risk, proč z toho vlastně dělat takovou vědu?
> Obdivuju to úsilí, dřinu, vůli něco dokázat.
Prakticky to neobdivuju. Bud jsou jejich organismy nejake hricky prirody, protoze snesou vice nez lidska tela ostatnich, nebo svoje tela posunuli az na svoji uplnou hranici a pak se musim ptat: „K cemu je to dobre?“. Rovnou si i odpovim – vubec k nicemu.
Uz treba za par dni by stejny vykon nepredvedli, takze jejich predchozi vykon je nanic. Za par mesicu si nikdo nevzpomene ani na jejich jmena.
Kdyby radeji prispeli necim, co posune lidstvo dopredu – zakladni vyzkum, soulad s prirodou apod.
Ono je to těžko říct – pokud Nikola Sudová na olympijských hrách uspěje a medaili získá, nikdo si na tuhle diskuzi nevzpomene. A pokud ne, tak se povede debata ve stylu „Proč tam jezdila zraněná“