Strach ze smrti: Nedělejte si starosti…

Tato tečka čeká každého. Ne každý ale projde patřičnými fázemi vyrovnávání se se smrtí.

Fobie i posedlost smrtí

O fobii ze smrti lze uvažovat, pokud postižený trpí chorobným, ovládavým strachem. O blížícím se konci života, ve smyslu „nevíme dne ani hodiny“ a o dopadu oné „dead line“ na svoji fyzickou i psychickou schránku stále přemýšlí.

Existuje i posedlost smrtí ne ve smyslu „strachové“ fobie, ale tzv. filie. Překlad je záliba, láska, hluboký zájem, zaměření na… Obzor dotyčného je plně obsazen či ovládnut smrtí. Zároveň i vším možným a nemožným, co s ní může souviset. 

Nevím, zda nejde o novinářskou kachnu, leč v USA si údajně můžete svůj pohřeb nejen naplánovat, ale i na zkoušku prožít. Jde tedy o jakési morbidní divadelní představení „o vás a pro vás“. Pro patřičnou filii to může být přímo radost. Navíc i v nejistém světě budete mít alespoň nějakou jistotu. Psychopatologický stav zvaný „déjà vu illusion“ – iluze, že jsem to, co se děje, již viděl a prožil, po smrti mít nebudete.

Co bude, až tady nebude

V mé psychologické praxi se stále častěji objevuje specifická forma úzkosti ze smrti. To ve smyslu dopadu konce vlastního života na jiné lidi, eventuálně nedokončené životní plány. Do posledně jmenovaného pak často patří strach typu „kdo převezme moje podnikání (firmu), až já tady nebudu“.

Souvislosti lze vnímat v souladu s pojetím E. Frankla. Mimo jiné uvažuje o osobnostním sebepřesahování. S úzkostmi a strachy začínáme sami u sebe, ale posléze jakoby člověk sám sebe překročil, a tak poznal prožitek smyslu bytí. Nejde tedy o strach z vlastní záhuby ve smyslu ukončení bytí. Je tu onen přesah „dál a výše“.

Pro ilustraci prof. Švejcar při oslavě svých devadesátých narozenin pravil: „Nemohu zemřít, dokud znovu nenaučím české matky kojit.“ Pan profesor se v třicátých letech minulého století totiž habilitoval na Universitě Komenského v Bratislavě prací o výhodách umělé výživy kojenců.

Bát se či nebát smrti

Někdy se říká, že prvním krokem k zvládnutí úzkosti je proměnit ji v konkrétní strach. Ostatně již Sigmund Freud hovořil o úzkosti jako o strachu latentním, a naopak o konkrétním strachu jako o manifestním. Přivádět latentní strachy do vědomé roviny, konkretizovat je, a tak je dostat pod kontrolu patří mezi základní psychoterapeutické metody.

Bát se či nebát, toť otázka… na kterou mohou různé průzkumy jen stěží odpovědět. Výsledky bývají i zde zrcadlem osobnostních charakteristik, spirituálního ladění i gender rozdílů.

Prokazatelné je, že věřící se bojí smrti méně. Pomáhá i pocit „jdu za někým“ blízkým. Ženy mívají v tomto směru uvědomovaný strach více než muži. Sebevraždy jsou čtyřikrát častěji mužskou záležitostí. V seniorských věkových skupinách a ve vyspělých zemích jde až o desetinásobek. Jedinou výjimkou je Čína, kde je více sebevražd žen. Pokusy o ukončení života jsou naopak ve světě častější u žen. Vysvětluje se to jednak razantnějšími metodami sebevražd u mužů, ale i tím, že ženy častěji touto formou volají o pomoc. Muž má sklon zaměřit se na výkon. Podařený výkon ovšem zde znamená smrt. U mužů jsou také častější úmrtí v drogové intoxikaci.

K tématu: Před smrtí není nikdo šťasten

U mužů jsou častější fobické prožitky strachu ze smrti. Nepatrně častější jsou i tzv. filie – věčné jakoby zálibné zaobírání se něčím. Zde smrtí. Starosti z dopadu smrti na blízké jsou častější u žen. Muži se ve zmíněné souvislosti častěji zabývají finančními problémy. Obavy ze smrti jednoznačně souvisí s neuroticizmem. Ne však s depresí. Ta spíše vede k touze po smrti vnímané jako vysvobození z životních slzavých údolí, v nichž již není sil ani na ty slzy.

K tématu: Deprese je léčitelná

Pomáhá sepsání závěti i projev pochopení

Důležité je vnímavé vyslechnutí. Naslouchání v klidu a beze spěchu, se spíše méně slovy, nebo i jen neverbálně projevovaným pochopením. Žádný planý optimismus typu „hlavu vzhůru, však nebude tak zle“. 

Můžeme naznačit, že život bude pokračovat díky dětem. To, co jsme vytvořili, vykonali, vybudovali, zařídili, bude působit i nadále, byť ne vždy v materiální podobě. 

Až překvapivě kladně působí nabídka konkrétní pomoci, až přijde čas. Namátkou od rozeslání smutečních oznámení až po zajištění uložení urny do rodinného hrobu. 

Přes jistou morbidnost má obvykle pozitivní dopad sepsání závěti. Informace o tom, že poslední pořízení je možno za mírný peníz vložit do centrálního registru, a tím předejít možné ztrátě či zcizení, bývá přijímána málem s úsměvem. Institut vydědění je pro mnohé (holubičí povahy) těžko realizovatelný. Rozšíření možností, jak prosadit dispozice se svým majetkem v čase, kdy již budeme tzv. zůstaviteli, platí od roku 2014. Zdaleka ne všichni zájemci o ní vědí, byť jim posléze přináší úlevu.

Možná drsně a škodolibě, ale chmury odhání i vtip. Namátkou: 

Notář otevírá a čte poslední vůli zůstavitele: „Na prvním místě chci vzpomenout milovaných X a Y. Slíbil jsem, že na ně v testamentu nezapomenu. To předchozí větou také činím. Veškerý majetek odkazuji ostatním příbuzným…“