V mnohých metaforách používáme teplotu. Člověka polévá ledový pot nebo ho spaluje žár. Vesměs jde o vyjádření emocí a psychických stavů, jenže ono známé spojení „cestovní horečka“ se může skutečně projevit i na rtuťové stupnici. A chronický stres nebo emoční vypětí mohou vést k horečce zcela regulérní.
Stres ovlivňuje tělesnou teplotu
Nemyslí se tím, že psychika může oslabit imunitní systém, takže pak člověka snáze schvátí nějaký mikrob. Tento mezikrok není nutný, stres může vést ke zvýšení tělesné teploty (čistě terminologicky: zvýšená teplota se obvykle bere nad 37 °C, horečka nad 38 °C, což dále text nerozlišuje) i sám o sobě. Není přitom řeč o simulantech či hypochondrech, nebo alespoň nejen o nich – tyto jevy lze vyvolat i experimentálně u zvířat.
Takakazu Oka z Kyushu University (tj. na japonském ostrově Kjúšú) s kolegy se nyní na tento problém zaměřili podrobněji. Závěry jejich studie shrnuje ScienceDaily. Má jít o vůbec první podrobnější analýzu těchto symptomů, i když jev jako takový je znám již delší dobu. Mimochodem, původní práce se objevila v časopisu Temperature – vskutku specializace dovedená do krajnosti.
Oka je Japonec, tedy ze země drsně zaměřené na výkon (nebo se to tak alespoň na Západě prezentuje). Uvádí, že ve své japonské praxi se setkává především s takto postiženými studenty; jinde dodává, že jde spíše o ženy. Jak moc je choroba rozšířena v jiných zemích a jaké skupiny tam především postihuje, to ovšem není známo. Mnohdy jsou tito pacienti asi prostě posláni domů s diagnózou nachlazení, příznaky jsou neurčité, člověka nebolí v krku, nekašle ani nesmrká, ale stejně těžko vyloučit, že jde o chřipku či angínu. Nakonec jeden z příznaků, únava, je shodný.
Přitom samozřejmě samotné léky horečku srazí, člověk se může doma uklidnit (ale taky míra stresu může ještě vzrůst – z toho, co všechno kvůli nemoci v práci nestihne, že přijde o nějaké peníze atd.), každopádně pak se ale vrátí do školy či zaměstnání a vše se opakuje.
Psychogenní horečka trvá nejméně měsíc
Trvá-li zvýšená teplota vyvolaná stresem déle než měsíc, je na místě už hovořit o skutečně chronické psychogenní horečce. Zvýšení teploty po delší dobu je prý pro diagnózu nutné, aby se vyloučil vliv jednorázové traumatizující události nebo třeba i menstruačního cyklu. Co pak ale dál?
Obvykle podávané léky na snížení teploty zabírají jen dočasně. Na místě by byla spíše změna životního stylu nebo léčba stresu farmakologicky, anxiolytiky, antidepresivy apod.; stres může být i důsledkem vážnější dosud nediagnostikované psychické nebo neurologické poruchy.
Chronický stres – chronická horečka
Tolik původní studie. Asi před rokem byl na podobné téma publikován text v Cell Metabolism. Hlavním autorem byl tentokrát Kazuhiro Nakamura z Kyoto University; možná není náhodou, že jde tedy opět o japonskou výzkumnou instituci.
Tato studie se zaměřila na samotné mechanismy, jimiž psychogenní horečka vzniká. Zde se procesy vykládají asi takto: stres vyvolává u lidí i teplokrevných zvířat zvýšení tělesné teploty a tlaku. To je v pořádku, protože díky tomu se nabudí srdeční/dýchací činnost, vyšší teplota umožní lepší funkci svalů, jde prostě o mechanismus de facto pro přípravu k útěku či boji.
Je-li však stres chronický, může se stát chronickou i horečka (i tlak). Pak už pouze škodí a může se klidně propojit třeba s chronickým únavovým syndromem. Zvýšenou teplotu při infekci můžeme pokládat i za užitečnou obrannou reakci, organismus se snaží mikroby „uvařit“, zde ale tento mechanismus žádnou funkci nemá.
Stres? To bude chřipka, pane
Další podrobnosti? U krys se pokusně podařilo i upřesnit, že inhibování neuronů v jedné části hypotalamu vyvolá přímo jako reakci spalování hnědého tuku a uvolňování tepla. (Tlusté panděro je tvořeno buňkami bílého tuku, takže k hubnutí to cesta opravdu není.) Stejný účinek má, pokud krysy vystavíme sociálnímu stresu, jako když se jim na příslušné neurony působí přímo. V detailu vše souvisí s metabolismy neurotransmiteru serotoninu a hormonu kortizolu, což ale platí pro prakticky všechny procesy tohoto druhu.
Dalším pátráním na internetu lze zjistit, že v ČR je problém psychogenních horeček zkoumán hlavně u dětí, vesměs se však zaměřuje na jednorázové problémy, tj. třeba zvýšení teploty před návštěvou zubaře.
Problém se komplikuje i tím, že někteří lidé mají teplotu dlouhodobě zvýšenou celý život, aniž jde u nich o onemocnění. Navíc horečka, u níž se nepodaří zjistit jednoduchou příčinu, vůbec nemusí být psychického původu; ve skutečnosti stres vyvolá chronickou horečku jen ve velmi málo případech, to bychom museli onemocnět skoro všichni. Posílat lidi se skrytým zánětem na psychoterapii určitě není dobrý nápad, takže předtím, než se problém označí za důsledek stresu, asi nezbývá, než projít dalším stresem při kolečku vyšetření. Zkrátka, když se člověk probudí s horečkou, chřipka nebo angína jsou mnohem pravděpodobnějším vysvětlením.
ČLÁNKY DO MAILU