Já jsem naopak přesvědčený, že když člověka práce nenaplňuje, odejít je velmi moudré rozhodnutí. Odejít do soukromé sféry je navíc rozhodnutí odvážné.
Nechci ale odsuzovat ani ty, kteří si léčí komplexy urážlivými příspěvky ne internetových diskusích a přitom si dají nějaké to pivo. Jak se píše v článku: "velkou část myšlenkových cestiček jsme se naučili od rodičů a notně nás formuje i společnost v dospělém věku". Když do člověka obavy, závist nebo agresivitu zasejí rodiče a okolí, bojuje se s tím pak hodně těžko.
Drahý JB asi jste četl jiný článek. Ta paní terapeutka měla syndrom vyhoření a ne, že by ji práce nenaplňovala. Syndromem vyhoření trpí většinou lékaři, kteří berou práci jako poslání a baví je. Jenže vlivem stresu a přetížení to prostě přestávají zvládat.
U normálního člověka k syndromu vyhoření dochází po cca 15-20 letech takové práce.
Autorka vyhořela po dvou letech, z toho vyplývá, že se nenaučila zvládat stres. A nyní to chce učit druhé.¨? Trochu směšné nezdá se vám? Vám dali vaši rodiče mnoho komplexů do vínku. Pozná se to na první pohled. Ale já vás také neodsuzuji, jenom bych se s vámi nechtěl nikdy setkat, protože ......raději si zajdu na pivo s normálními lidmi.
Citace z jejího webu:
Alžběta je psycholožka, psychoterapeutka a lektorka. Vždycky věděla, že se bude věnovat lidem a jejich psýché. Už během studia psychologie absolvovala kompletní psychoterapeutický výcvik. Po dvou letech praxe ve zdravotnictví si všimla, že se ocitá na jisté cestě k vyhoření. Vždycky byla přesvědčená, že není možné, aby byl život jen o utrpení a rozhodla se, že přijde na povahu lidského štěstí.
Evidentní případ zubaře se špatným chrupem.