Chronický střevní zánět paní Michaele (32) z Olomouce objevili lékaři již v útlém dětství a vlastně náhodou. A přestože se jim po několika letech trápení podařilo nemoc utlumit, vrátila se Michaele v nejméně vhodný okamžik – když byla těhotná. Nakonec se však dostala k moderní biologické léčbě, díky které nemoc zkrotila.
První projevy choroby se objevily přibližně v osmi letech v nemocnici, kde ale Michaela ležela kvůli něčemu úplně jinému. Jako malá jsem se pořezala na ruce a musela jsem s tím do nemocnice na operaci. Po ní mi lékaři nasadili antibiotika a tehdy jsem poprvé začala mít krvavé průjmy. Začalo tak kolečko vyšetřování příčin. Lékaři ale vcelku rychle přišli na to, že trpím ulcerózní kolitidou,
vzpomíná Michaela.
Zvažovali odstranění střeva
Chronické onemocnění střevní sliznice. Začíná obvykle postižením konečníku a omezuje se na tlusté střevo, výjimečně může být zánětem poškozena i konečná část tenkého střeva. Patří mezi idiopatické střevní záněty (IBD) stejně jako třeba Crohnova choroba.
Okamžitě dostala léčbu, která měla v první řadě zklidnit akutní zánět v jejím střevu. To se však zpočátku příliš nedařilo, přestože postupně užívala vysoké dávky kortikoidů. To bylo těžké období. Chodila jsem do druhé třídy, ale ve škole jsem moc času netrávila, protože jsem byla často v nemocnici. Z léků mi otekl obličej, takže se mi ostatní děti posmívaly, opravdu to nebylo nic moc. A takhle se to táhlo několik let, lékaři už pak uvažovali o odstranění tlustého střeva,
popisuje žena, jak její příběh pokračoval. K tomu nakonec nedošlo, hlavně proto, že byla stále mladá. Po letech boje s nemocí na kortikoidech a imunosupresivech se specialistům přece jen podařilo zánět zklidnit.
Kolem třinácti let se dostala do remise, od patnácti dokonce už ani nebrala žádné léky. Takhle fungovala asi deset let, kdy nemoc byla úplně v klidu. Lepší zdravotní stav jí umožnil dostudovat střední školu a přihlásit se na vysokou, zároveň si užívala života jako běžný teenager. Choroba se však nevzdávala a začala se znovu ozývat.
Zpočátku to nebylo nic hrozného, pořád se to dalo zvládnout bez léků. Pak jsem ale poprvé otěhotněla a hned v prvním trimestru se nemoc vrátila s plnou parádou. Lékaři mi tehdy nasadili nízké dávky imunosupresiv a dodávali spoustu minerálů, díky tomu jsem to nějak zvládla až do porodu, ale pak už to bylo opravdu špatné. Kvůli průjmům jsem pomalu nemohla vyrazit s kočárkem ven z domu,
vzpomíná. Po půl roce od porodu Michaela zhubla skoro patnáct kilo a naznala, že je nutná změna.
Léky nemusela vysadit
Našla si nového gastroenterologa, který jí okamžitě nasadil biologickou léčbu. Naštěstí zabrala hned. Po tom všem, čím jsem si prošla, to byl takový malý zázrak. Mohla jsem si konečně začít užívat mateřství. Bohužel i tato léčba po roce přestala účinkovat, tak mi lékaři nasadili jinou. Chvíli to sice trvalo, ale už mám klid,
pochvaluje si Michaela. Zvládla mezitím dostudovat vysokou školu jako sociální pracovnice a také znovu otěhotnět – biologickou léčbu však nemusela vysazovat, a díky tomu vše proběhlo bez potíží. Nyní má doma pětiletého a téměř dvouletého chlapce.
Rozhodla se také pomáhat dalším pacientům s chronickými střevními záněty pod záštitou organizace Pacienti IBD. V Olomouci teď organizuje svépomocnou skupinu, aby se měli pacienti kde setkávat a vyměňovat si zkušenosti. To Michaele, jak říká, v dětství hodně chybělo – člověk byl na tu nemoc hodně sám. A tak se teď snaží, aby to tak neměli i ostatní.
ČLÁNKY DO MAILU