Strie a povolené břicho – Tělo s příběhem ukazuje realitu. A má úspěch

Začala to jedna fotka na Instagramu

Už u onoho polštářku pod svetrem je jasné, že „jen“ takhle tělo vypadat nebude. Že se v těhotenství přibere obvykle všude, změní se i rozměry pánve (trvale), a především, že strie (pajizévky) se týkají ve větší či menší míře většiny matek. A i když po čase červená místa vyblednou, jakési svítící nitky obvykle na břiše a stehnech zůstanou jako památka.

„Projekt Tělo s příběhem vznikl vlastně náhodou,“ říká jeho spoluzakladatelka Kateřina Kopicová. „Když jsem byla těhotná já, udělal se mi opravdu nespočet strií. Do té doby jsem nikde nic moc takového neviděla. A myslela jsem si tak, že jsem asi jediná, které se to stalo. Zveřejnila jsem fotku na svém instagramovém profilu a strhla se lavina. Ukázalo se, že je nás hrozně moc.“

Pak už stačilo zapřemýšlet, kde by bylo vhodné místo ke společnému sdílení různých příběhů i ostatních maminek. Kateřina Kopicová s kamarádkou Lucií Paurovou odstartovaly v květnu tohoto roku projekt Tělo s příběhem.

• 
• 
• 

Dalších 9 fotografií

Příběhy se jen hrnuly – ženám sdílení pomáhá

Kde vidí zakladatelka důvod, že se příběhy žen začaly hrnout jeden po druhém?

„Myslím, že pojítko je jedno hlavní,“ zamýšlí se Kateřina Kopicová. „Skutečné tělo, tak, jak vypadá po porodu, se nikde moc neukazuje. Není totiž hezké. Ženy ho schovávají, drží si všechno v sobě. A jsou z toho pochopitelně smutné. Všem se začalo líbit, že je někde nějaká podpora. Že v tom nejsou samy. A to považuji za nejdůležitější.“

Na pískovištích a procházkách s kočárkem se skutečně o striích nebo vytahané kůži moc nemluví. Hlavním tématem tu jsou pochopitelně děti – jejich prospívání, krmení, spaní a další typicky mateřská témata. Týdny a měsíce po porodu jakoby máma skutečně byla spíš „stanicí“ na krmení, přebalování a chování.

„Žena po porodu obvykle všechno nezvládá v pohodě, nejí, málo spí, je unavená. Připadá si jako kojící chodící stroj,“ říká s trochou nadsázky Kateřina Kopicová. „Vídám běžně maminky, které o svých tělech a dalších starostech nechtějí mluvit, protože se to zkrátka nehodí a nedělá.“

Právě i kvůli tomu je pak často jen krůček i k duševním potížím, jimž se věnuje rozsáhlý seriál serveru Vitalia.cz Poporodní deprese – fenomén, o kterém se u nás příliš nemluví.

Popáleniny, kožní nemoci… každé tělo má příběh

Že je poptávka po tomto tématu mezi ženami velká, dokazuje už fakt, že od „poporodních těl“ se za pár měsíců své existence Tělo s příběhem dostalo vlastně nevědomky mnohem dál.

„Máme mezi sebou ženy po rakovině prsu, s různými kožními onemocněními, akné, popáleninami. Nebo i ženy, které zhubly třeba osmdesát kilo a mají vytahanou kůži na celém těle,“ vyjmenovává Kateřina Kopicová. „S Lucií se chceme soustředit především na ženy po porodu, tam směřujeme aktivitu nejvíce, ale záběr se velmi rozšířil.“

• 
• 
• 

Dalších 22 fotografií

Každé tělo má zkrátka svůj příběh, nejen to po porodu. Podle Kateřiny Kopicové už jen prostý fakt, že jdou ženy s kůží na trh a sdílejí své fotky, má velmi pozitivní efekt.

„Mně samotné sdílení reality velmi pomohlo. A stejně tak ostatním, dostane se jim ujištění, že nejsou jediné, že to, co se děje s jejich těly, je běžné. Ozval se nám dokonce už i muž, který psal, že konečně pochopil svou ženu a to, co řeší, když viděl naše příspěvky.“

(Ne)realitě sociálních sítí navzdory

Být veřejnou součástí sociálních sítí ale určitě nepřináší jen pozitivní odezvy, povzbuzení a pocit sounáležitosti. Ba naopak, tzv. haterů je všude spousta a své o tom ví i Tělo s příběhem.

„Samozřejmě se setkáváme třeba s názory, že podporujeme obezitu a vzájemně se utvrzujeme v tom, že mít třeba kila navíc po porodu je normální. Ale tak to není. Jen chceme, aby se respektovala nějaká rozumná doba, než třeba žena začne více cvičit a pracovat i na sobě. Důležité je přece všechno nové v klidu zvládnout, a ne se nervovat tím, že jsem ještě nezhubla,“ zdůrazňuje Kateřina Kopicová a pro konkrétní příklad nemusí chodit daleko. Po porodu se přímo bála hubnout, protože měla zpočátku velké problémy s kojením a chtěla si ho udržet i za cenu momentální vyšší hmotnosti.

„A pokud jde třeba o zmiňované strie, nemají je zdaleka jen ženy, které v těhotenství hodně přiberou. Máme mezi sebou velmi štíhlou maminku, která má striemi břicho přímo zvrásněné,“ dodává Kateřina Kopicová.

Co bude dál

I do projektu Tělo s příběhem se promítl koronavirus. V listopadu měla i za podpory Projektu sebedůvěry Dove probíhat výstava fotografií „normálních těl“, která se dlouho předem chystala. To je ostatně jeden směr, kterým se chce Tělo s příběhem ubírat – zveřejňováním podoby běžných těl, ne retuší a filtrů – a podpořit tak maminky v pozitivním vztahu k sobě samotným, který by později dovedly předat dál svým potomkům.

„Snažíme se maminky motivovat třeba ke cvičení. Sama jsem podruhé těhotná a organizujeme pomoc odborníků třeba právě na těhotenské cvičení, i když teď vše spíš v online prostoru. A pokračujeme v počáteční myšlence – aby se ženy cítily dobře ve svém těle, ale samozřejmě na něm pracovaly. Není to podpora obezity, jak se odněkud ozývá,“ zdůrazňuje Kateřina Kopicová.

Tělo s příběhem tak nabídne do budoucna mnohé, třeba besedy s různými odborníky na různá témata, s psychology a pediatry – o všem, co se týká (především) žen matek.

„Jde nám o to, aby o sebe ženy pečovaly, ale zároveň poznaly sebelásku. I ty, které nemají modelkovské míry. Máme maminky, které ukazují své proměny v čase, a to je velká motivace pro ostatní,“ dodává Kateřina Kopicová. A co by poradila všem ženám, které mají pocit, že to „nehezké“ se neukazuje, a trápí se v pocitu, že jsou třeba se striemi samy?

„Poradila bych jim, že sdílení pomůže. Když si o všem budou s někým povídat, zjistí, že zdaleka samy nejsou. Pozvedne je to. Každý má svou hodnotu a každý má svůj způsob, jak ke svým hodnotám dojde,“ uzavírá Kateřina Kopicová.