Názory k článku Stříhali malého chlapečka

Uniformy řeší pouze spor co je ještě nositelné oblečení a co už ne (ať z důvodu toho, že toho odhaluje příliš mnoho, nebo je okolím považováno za jinak nevhodné). Ale vůbec neřeší sociální rozdíly mezi žáky. Když bude chtít ukázat rozdíl, tak je tu spoustu možností - tašky do školy (kluci si vezmou kufřík od LV a holky kabelku od Prady nebo taky LV), mobily (není výjimkou že i opravdu malé děti mají mobil v hodnotě přes 10 tisíc), hodinky (tady může jít o opravdu velké částky), ...atd. I kdyby tyhle všechny věci bylo možné zakázat (už vidím, jak někdo určuje jakou značku hodinek nebo tašky do školy smí žák mít), tak to k ničemu nepovede. Děti ví, jak "majetní" jsou jejich spolužáci, stačí si všímat co si např. kupují ve školní kantýně. Známý je učitel a říkal, že naprosto normální je, že dítě platí dvoutisícovkou.

No, jsem už rád, že do školy nechodím a že nejsme např. v Polsku, kde jsou uniformy povinné. Nesl bych to asi dost těžce.

Na škole v přírodě žádal žák vyšší třídy svoji učitelku o radu. Nosil totiž mohutné číro, které si doma „upravoval“ pomocí dvou prkének. Učitelka, paní přes padesát s vkusem velmi střízlivým, nehnula brvou a žáka odkázala do kuchyně k zapůjčení kuchyňských prkének.

Tak tohle musela být super učitelka :D

Maminka to vzala věcně a prakticky, doma kluka přistřihla a vysvětlila mu, že dráždit hada a paní učitelku se nevyplácí. Na třídních schůzkách, které se konaly hned za týden, si nicméně s třídní na téma účesu promluvila. Emoce už trochu vyšuměly, takže se v podstatě dohodly a v klidu si vysvětlily svůj postoj. Pavel bude nosit klasický účes a paní učitelka si kvůli těm několika centimetrům, které před tím podle ní byly přes čáru, nebude myslet, že má před sebou zločince.

Je to jedna z možností, osobně mám ale zkušenost, že účinnější je opačný postup - za dítě se postavit a s učitelem si to vyříkat a dát mu jasně najevo, že jakoukoliv šikanu svého dítěte nepřipustím. Jako dítě jsem měl v první třídě problém s jednou učitelkou, z nějakého důvodu jí na mě neustále něco vadilo, snad každý týden jsem dostal poznámku a to za úplné blbosti - třeba že jsem si ve školní jídelně dal bobule z hroznového vína do čaje. Rodičům došla trpělivost a šli si to s ní vyříkat. Hned následující den jsem dostal pochvalu (opět naprosto bezdůvodně) a víckrát jsem s ní problém neměl.

Ano, pravidla určuje škola. Setkal jsem se i s tím, že škola zakázala jakkoliv barvit vlasy (což se dost dotklo některých slečen). Takže přestože jsou to pravidla, v některých případech už to může zavánět šikanou (což si myslím byl právě tento případ).
Co se týče shánění práce, do té doby z toho může jednak vyrůst a pak - vadí to jak kde. Do banky by ho s tímto určitě nevzali, ale třeba takové řidiče autobusu jsem už viděl s horšími věcmi na hlavě :). A v některých případech si tem řidič autobusu vydělá víc, než někde za přepážkou v bance. Každopádně to není starost učitelky 11 letých dětí.
Proto bych radil v tomto případě než ustupovat, dát učitelce zcela nekompromisně najevo, že ne žák/rodič se jí bude bát, ale obráceně. Začne to totiž nevinně stížností na vlasy a skončí to nespravedlivým hodnocením nebo jakoukoliv jinou šikanou (pamatuji si mediálně známý případ žákyně, co zemřela při tělocviku na infarkt - když si stěžovala na potíže, učitelka jí za trest nechala běžet další kolo; byla totiž trochu boubelatější). Ono to tak bohužel funguje i v životě - máte šanci být úspěšnější, když se vás lidi bojí, než když jsou s vámi jen spokojeni.

Proč mindrák? Rodiče se za mě postavili a učitelka dala pokoj - ergo - problém vyřešen.
V zaměstnání to funguje podobně. Nejvíc to od*** ten, kdo si nechá *** na hlavu. Naopak ten, kdo se umí bránit má obvykle dveře otevřené. Rozdíl je v tom, že v té škole učitelka nebere žáka jako partnera k diskusi a proto musí zaskočit rodiče. V zaměstnání si to musí každý vyřídit sám.
Vzpomněl jsem si na jednu "feministickou" statistiku. Srovnávala platy žen a mužů z "tradičních" manželství (tedy dominuje muž, žena dělá většinu domácích prací) a "moderních" manželství (oba se o domácí práce dělí přibližně stejným dílem). Výsledek byl, že ženy z tradičních manželství vydělávaly méně, než ženy z moderních. U mužů byl výsledek obrácený. Vysvětlení je jednoduché - ženy žijící v tradičních manželstvích byly méně průbojné jak doma (nedokázaly přinutit manžela, aby se podílel na domácích pracích), tak v zaměstnání. Naopak muži, kteří s domácími pracemi pomáhali byli ochotni k větším ústupkům a podřízenému chování i v zaměstnání a tedy byli méně průbojní.
Život není soutěž "o medaili pro nejhodnějšího", ale boj. Kdo nebojuje, musí se spokojit s tím, co mu ostatní nechají.

Ale vždyť jsem to psal. Jsou dvě možnosti.
1) podřídit se a čekat něco jako "vděčnost"
2) postavit se a vzbudit strach (intentzita může být různá, od "nedovolím, abyste si se mnou dělali co chcete" po skutečné vzbuzení strachu, kdy se učitel bojí dítě jen pokárat, aby mu jeho urostlý otec neopravil fasádu).

Je mi jasné, že učitel bude raději za případ 1), ale z mé vlastní zkušenosti musím potvrdit, že účinnější je varianta 2).

Na druhou stranu pokud rodiče variantu 2) neumí (tedy nedokáží svým slovům dát pořádný důraz tak, aby to vypadalo věrohodně), tak je lepší varianta 1). Učitel pozná, že "není čeho se bát" a o to víc se pomstí na tom dítěti. Takže když chcete vzbudit strach, musíte být rozhodnuti své výhružky uskutečnit.

Stejně to funguje i v zaměstnání. Kolega nastoupil do nového zaměstnání. Měl tu v kanceláři "vtipálka" co mu ráno, než přišel, obracel klávesnici, židli, dával mu koš na stůl, atd. Asi třikrát to vydržel a po čtvrté za ním šel a že jestli to udělá ještě jednou, tak mu rozbije hubu. No a vzhledem k tomu, že na to vypadá, že by toho byl schopen, tak milý vtipálek od té doby dal pokoj. Výsledek? Vyřešeno.