Strupe, táhni do plynu! aneb Hater syndrom

Nic zcela nového pod sluncem. Lidé, kteří naplňující obsah anglického slova hater (hate – nenávidět), žili od pradávna. Na veřejných fórech vyjadřovali v anonymitě naprostý nesouhlas a odpor ke konkrétním osobám nebo věcem.

Také termín troll byl znám již ve staré švédštině. Označoval démona, jenž žije v jeskyni nebo v moři. Vypadá někdy jako trpaslík, jindy jako obr. Škodí především lidem a občas i jiným bytostem. Požírá pocestné, v nejlepším případě je jen děsí. Vždy v negativní roli se trollové objevují např. coby literární postavy v díle Henrika Ibsena nebo J. R. R. Tolkiena. Trollové žijí skrytě. Mnozí musí, neb vyjdou-li z jeskyně, zkamení.

Internet dal trollům nový prostor

Leč pozor – co bylo, to bylo. Internet a ostatně i všechny možné sociální sítě co do hateringu i trollingu disponují živou vodou. Nabízejí útočným kritikům bezpečný úkryt a iluzi „síly dravců“. Ti pak napadají, urážejí. Nic jim není svaté.

Přístup hatera poněkud vystihuje anekdota o irském trosečníkovi, jenž se po vytažení z vody tázal zachránců, zda mají vládu. Přikývli a on opáčil: „Tak já jsem proti ní.“ Hater je z principu proti všemu možnému. Negativismus je jeho životním názorem a na hlubší poznání někoho nebo něčeho mu nezbývá chuť ani čas.

Troll rád, byť z úkrytu, na sebe obrací pozornost. Těší ho polemika. Odměnou je mu mj. i emoční rozkolísání kritizovaného. Nejde mu jen o obecnou negaci. Chce uškodit, plivnout, ukázat někomu – nejlépe tzv. celebritě – zač je „významu“, či dokonce „slávy“ loket. Mstí se a nepotřebuje ani vědět zač. Pomyslnou hůl si vždycky najde.

V obou uvedených případech jde v moderní podobě nejčastěji o formu kyberšikany.

Proč tak činí?

Klasické vysvětlení „Freude, Freude, vždycky na tě dojde“ podám formou vzpomínky na MUDr. Bohodara Dosužkova. Byl to Ukrajinec, přímý žák Sigmunda Freuda, prchl před bolševiky. Po jistých peripetiích se usadil v Praze. Patřil k otcům zakladatelům české psychoanalýzy. V dobách, kdy daný směr považovala oficiální psychiatrie za zrůdnou pavědu, patřil mezi její strážce a zachránce. Tajně vedl žáky a pořádal zcela neoficiální bytové semináře. A kde to jen trochu šlo, vědu svého srdce propagoval. Ovládal několik jazyků, nicméně česky hovořil s výrazným ruským přízvukem.

Již si nepamatuji, čeho se týkala psychoterapeutická diskuse někdy na počátku sedmdesátých let minulého století. Vzpomínám si jen, že počet přítomných lékařek a psycholožek výrazně převyšoval počet jejich tamtéž se vyskytujících mužských kolegů. V živé diskusi se po chvíli přihlásil MUDr. Dosužkov a s nezaměnitelným akcentem děl: „No, panové, já vas tady posloucham a divym se. Co to tu povydáte. Copak nevyte, že již papa Freud nás všechny účil, že máme dvě entyty – lybído a destrudo. No a když není lybydo uspokojéno, tak co triumfuje – no přéce destrudo!“ A bylo takříkajíc vymalováno. Diskuse skončila.

Pravda, dnes vidíme dál než „papa“, podobně jako vidí dál trpaslík na ramenou obra. Libido nelze vnímat jen jako sexuální pud. Lze tu uvažovat o touze po libosti. Vzpomenout lze i na výrok původně psychoanalytika a posléze zakladatele transakční analýzy Erica Berneho: „Když vás dlouho nikdo nehladí, začne vám vysychat mícha.“

Obávám se, že stav míchy současných trollů a haterů bude zdrcující.

Existují ovšem i jiná vysvětlení. Kdyby se pan doktor Dosužkov dožil dneška, možná by dodal: „Copak nevyte, že již papa Klaus nás všechny účil, že o peníze vždy jde až v první řadě.“ Existují i najatí – placení trollové. Zdá se, že k rozkvětu této profese došlo nedávno. V době ruské invaze na Krym psali dotyční proruské, a především proputinovské komentáře. Vše bylo pečlivě koordinováno. Nejlépe tak, aby se polopravdy vzájemně potvrzovaly. Obdobně lze postupovat i při konkurenčním boji výrobků na trhu. Chcete-li i v rámci propagace sekt.

Mindrák plive slovy

Pojďme zpět k individuální psychologii. Podle A. Adlera usiluje každý o překonání pocitů méněcennosti a o dosažení nadřazenosti nad jinými lidmi. Prvotní příčina pocitu méněcennosti je fyziologická – slabost dětského těla. Následně se proměňuje v psychologický jev. Pocity méněcennosti považuje za situaci nedostatku. Vyrovnat se s nimi je základní impuls – motivační činitel v každé lidské činnosti. Možný problém je možno opět ilustrovat anekdotou: „Pane Nováku, důkladně jsem vás vyšetřil,“ říká psychiatr, „a konstatuji, že v žádném případě netrpíte pocity méněcennosti. Vy jste méněcenný.“ (Více v článku Komplex méněcennosti je v hlavě. Jak se ho zbavit?)

Jinými slovy: ne vždy dokážeme s pocity nedostačivosti až méněcennosti úspěšně bojovat. Leckomu stačí z úkrytu slovy plivnout na druhého a připadá si snadno a rychle jako alfa jedinec.

U psychoanalytického přístupu ještě zůstaneme. Každou osobnost ovlivňují nevědomé procesy. Chrání jedince v emočně náročných situacích. Pomáhají zachovat celistvost a neporušenost ega ve stavu, v jakém se aktuálně nachází.

Termín „obrana“ v psychologické souvislosti použil poprvé S. Freud. Popisoval, jak se lidské „Já“ brání nesnesitelným a nepřijatelným představám a afektům. Problematikou se dále zabývala dcera zakladatele psychoanalýzy Anna Freudová. Dodnes platí její názor: „Psychické napětí, jež není zvládáno, se mění na úzkost.“ Úzkost je jedním z pocitů odlišujících člověka od zvířat. Na rozdíl od konkrétního strachu je neurčitá. Atakuje sebeúctu a vyvolává nejasně zaměřené pocity viny.

Když se brání slabé „Já“

Obranné mechanismy ega umožní buď popřít, nebo alespoň z hlediska dané osobnosti co nejpříznivěji pozměnit realitu. Harmonická osobnost je schopna tyto procesy částečně korigovat a vyznat se v nich. Podobná korekce je méně pravděpodobná u osob blížících se tzv. disharmonickému rozvoji osobnosti. Obranné mechanismy mohou „vládnout“ osobnostem hraničním. Tedy nacházejícím se na hranici normality. Pro tuto skupinu osob je mj. charakteristický tzv. akt štěpení.

Štěpení: zmíněný obranný mechanismus připomíná extrémní rozštěpení vnímání světa a lidí v něm. Dělí na „svět dobra a takřka ideálních lidí“ a „svět zla, v němž žijí padouši“. Představa toho, že někdo může mít jak dobré, tak i záporné stránky, je takto postiženým cizí.

Další obranné mechanismy se vyskytují v běžných situacích.

Projekce: jde o promítnutí „části sebe“ do druhé osoby. Ono promítnutí může souviset s pozitivním přístupem k lidem typu „já jsem poctivý, oni jsou také poctiví“. Častěji má charakter jakéhosi odkládání či zbavování se agrese přesunem na druhé. Například na některé účastníky internetové diskuse přenášíme ve své fantazii a nevědomky negativní vlastnosti, horší stránky svého já. Zkrátka – „podle sebe soudím tebe“.

Popření znamená odmítnutí vlastních chyb, jakož i pozitiv druhé strany. Chybí náhled na sebe sama. Lidově řečeno – „na své křivárny rychle zapomínám“. Popřít „strach v noci v temném lese“ lze halasným vykřikováním: „Já se nebojím, ničeho se ani trochu nebojím.“ Nejsou zde přítomny pocity viny, studu související s konkrétními nespravedlnostmi, na nichž se „popírající“ podíleli. Místo náhledu na své, třeba jen částečné chyby se zde popření snoubí s projekcí. Vyhrocením přístupu může být represe.

Represe: nepřijatelné informace, projevy, způsoby chování, názory jsou potlačeny mimo vědomí. Dotyčný si neuvědomuje svůj podíl na vzniku problematické situace. Nevnímá možné důsledky svého chování.

Idealizace sebe sama: jde o nereálné, nepřiměřeně kladné až v tzv. blud omnipotence přecházející sebehodnocení. Může se objevit jen v určité oblasti. V jiných oblastech může postižený trpět i pocity méněcennosti.

Racionalizace: rozumové, tedy racionální, byť nepravdivé vysvětlení iracionálního chování. Například jednání připomínající „pomstu“ problémovému žákovi je racionalizováno stylem – „dělám to pro blaho dítěte“.

Záminková reakce: typické je opačné reagování v souvislosti s vlastní oblastí osobnosti, kterou člověk nepřijal. Namátkou může jít o situaci, kdy vlastní nepřijetí sexuality vede k přílišnému moralizování v této oblasti.

Selektivní vnímání: stručně řečeno – vnímáme jen to, co chceme a co se hodí do námi vytvářeného konceptu. Ostatní nevidíme.

„Kyselé hrozny“: v Ezopově bajce liška nedosáhne na hrozny. Komentuje to: „Nevadí, stejně by byly kyselé.“ Hodnota určitého řešení (cíle) je snižována, nebo dokonce zcela slovně devalvována. To vše za předpokladu, že zmíněného cíle nejsem schopen dosáhnout.

Identifikace: ztotožnění s autoritou, zaměstnavatelem, prestižní skupinou, jež má třeba méně vyhraněný, ale přece jen podobný názor s tím, jaký zde projevuji.

Fixace: určitá negativní reakce přetrvává, i když se opakovaně prokazuje její neúčelnost.

Sublimace: přesun nepřijatelných motivů do sociálně akceptovatelné podoby. Typickým přijatelným příkladem může být kanalizace agresivity do sportu, například v boxu. Hater se prezentuje jako ochránce práva, dobrých mravů, národa… dává ale rány pod pás.

Co s tím?

Hatery a trolly je nejlépe ignorovat. Jejich příspěvky mazat. Nekrmit je „masem z jazyka“.