Vážení čtenáři, omlouvám se za výluku v seriálu Kauza očkování – humánní medicína, nebo byznys, která byla a dosud stále je zapříčiněna mnoha jinými povinnostmi, které přinesl rok 2014. K avizovaným, avšak dosud nezpracovaným dílům seriálu se nicméně určitě ještě v tomto roce vrátím. Dnes bych chtěl pouze krátce informovat o zajímavé aktualitě ze světa pozorování nežádoucích účinků vakcín a podat k ní drobný komentář poněkud jiným úhlem pohledu.
Irská klinická studie potvrdila obavy již dříve vyslovené
Dne 1. 5. 2014 byla v časopise Eurosurveillance publikována klinická studie irských autorů: Investigation of an association between onset of narcolepsy and vaccination with pandemic influenza vaccine. Vědecká podezření, že po očkování pandemickou chřipkovou vakcínou může v příčinné souvislosti vzniknout narkolepsie, byla formulována již dříve na základě dat zejména z Finska a Švédska. Tato studie však svým rozsahem a způsobem zpracování poskytuje výsledky způsobem dosud nejpřesvědčivějším. (Odpůrci závažných nežádoucích účinků vakcín na mnoha diskusních fórech „korektně“ operují s argumentem, že vědecká data, ze kterých odpůrci očkování vycházejí, jsou pochybná, protože nebyla publikována v tzv. impaktovaných časopisech. Pro ně bude možná nepříjemné, že Eurosurveillance má impakt faktor 5,49.)
Výsledky této studie uvádějí, že incidence narkolepsie u dětí/adolescentů očkovaných pandemickou vakcínou proti chřipce je 5,7 : 100 000, zatímco incidence u kontrolní neočkované skupiny dětí/adolescentů je 0,4 : 100 000. (Tedy více než 14× vyšší incidence.) Z celkem 32 případů narkolepsie poté bylo 28 právě u dětí/adolescentů. To však souvisí také s vyšší proočkovaností právě těchto nižších věkových skupin pandemickou vakcínou (zejména vakcínou Pandemrix).
Co to jsou narkolepsie a kataplexie?
Narkolepsie je dědičné chronické onemocnění, které postihuje centrální nervový systém, který pak vydává špatné pokyny o tom, kdy má tělo usnout a vzbudit se. Nemocní upadají v průběhu dne do spánku během normálních situací, při jednání, hovoru, obědě či jízdě v dopravním prostředku. Upadání do spánku nemohou ovlivnit a choroba tak velmi narušuje chod a kvalitu jejich života.
Více o nemoci: Narkolepsie
Nejzávažnějším doprovodným příznakem narkolepsie, který může, ale také nemusí být vyjádřen, je pravděpodobně kataplexie. Kataplexie je náhlá ztráta svalového napětí často vedoucí k nekoordinovaným pádům a zraněním. Při kataplexii přitom nedochází u pacienta ke ztrátě vědomí. Dalšími častějšími doprovodnými příznaky narkolepsie mohou být přibírání na váze, obezita, emoční labilita a poruchy soustředění.
Příčiny narkolepsie jsou komplexní a významně se na nich podílí genetická predispozice jednotlivce – přítomnost specifického antigenu HLA DQB1*0602. Tento antigen je však přítomen téměř u 30 % populace a je tedy velmi rozšířen – tedy naštěstí na rozdíl od narkolepsie. Avšak u pacientů s narkolepsií je tento antigen přítomen v 85 až 95 %. Podle recentních prací je narkolepsie způsobena sníženým výskytem neuropeptidů hypocretinu-1 a –2. Ztráty těchto důležitých neuropeptidů jsou zapříčiněny zničením hypocretin produkujících mozkových buněk lokalizovaných v hypotalamu. Narkolepsie je dnes považována za nevyléčitelné onemocnění, kde cílem léčby je pouze mírnění některých jejích příznaků.
Otázky a otázky
Tato studie a její data samozřejmě vyvolávají mnoho dalších vědeckých otázek. Zejména je nejasný imunologický mechanismus, jakým by mohla být narkolepsie zapříčiněna v souvislosti s vakcinací? Tyto a podobné otázky spíše nejsou určeny laické veřejnosti a nepatří do našich „rodičovských“ úvah o vhodnosti či nevhodnosti očkování. Pro nás rodiče vyplývají z této studie a jejího obsahu informace o něco jednodušší, ale rozhodně neméně zajímavé a významné.
V první řadě je vhodné si obecně všimnout, že nežádoucím účinkem vakcín může být poškození funkce specifických mozkových buněk (syntézy, funkce nebo distribuce významných neuropeptidů). To jsou „typy“ nežádoucích účinků, které byly dosud úporně odmítány velkou částí vědecké obce jako „nemožné“ či spíše vědecky zcela neprokázané ve své existenci. Někteří možná připouštěli jejich výskyt v nesmírně vzácných případech s incidencemi počítanými maximálně na 0,2–1 : 1 000 000 podaných dávek různých vakcín apod. Tady to ale vypadá tak na 0,5 : 10 000, tedy na riziko 100× vyšší. Mnozí pravidelní čtenáři tohoto seriálu nebo rodiče, kteří se trošku o problematiku zajímají, si nemohou v této souvislosti nevzpomenout na problém možného rizika vzniku postvakcinačního autismu (poškození mozkových funkcí) zejména po MMR vakcíně a na případ doktora Wakefielda.
Pro mne dalším zajímavým poznatkem z obsahu této studie bylo, že vznik narkolepsie bývá mj. dáván do souvislosti s některými infekcemi. Mezi takové patří infekce streptokokové a některé virové infekce, zejména poté chřipka samotná. Očkování proti určitým onemocněním by tedy mohly být specificky zatíženy zvýšeným rizikem vzniku právě takových vzácných onemocnění, jejichž vznik je dáván do souvislostí s onemocněním samotným. Jako velmi obecná hypotéza je to určitě zajímavé a má to svou „antigenní“ logiku. Měli bychom možná věnovat mnohem více naší pozornosti tomu, s jakými vzácnými (a vážnými) onemocněními jsou spojována některá infekční onemocnění, proti kterým dnes masově očkujeme – a chceme nechat očkovat sebe nebo i své děti. O možném příčinném vztahu chřipky ke vzniku narkolepsie jsem až dosud vůbec nevěděl. Vy ano? V souvislostech si poté vybavuji syndrom akutní demyelinizační paralýzy Guillain-Barré, který také může vznikat po některých infekcích a který musel být doplněn na seznam možných nežádoucích účinků vakcíny Silgard – vakcíny proti HPV virům.
Více: Očkování proti rakovině děložního čípku: malá „Sofiina volba“
Velmi zajímavý je poté postřeh autorů ve vztahu k použitému vakcinačnímu adjuvans, kterým je v Pandemrixu ASO3. (Nejde o oxid arsenový, ale o kód squalénu.) Autoři studie se odklánějí od názoru, že by nežádoucí účinek – narkolepsii – bylo možné přičítat tomuto vakcinačnímu adjuvans. Poukazují totiž na to, že u jiných vakcín s tímto adjuvans zvýšený výskyt narkolepsie hlášen nebyl. Přiklánějí se tedy spíše (laicky řečeno) k primárně imunologické než k primárně toxikologické hypotéze o příčinách poškození centrální nervové soustavy (CNS) v souvislosti s očkováním. Tato pozorování poté odpovídají i obecnějším úvahám. Pokud by poškození CNS bylo zapříčiněno spíše působením vakcinačních adjuvans, měly by vakcíny se stejným adjuvans mít společné nežádoucí účinky tohoto typu vyjádřena navíc v podobné míře. To ale nemají. Je tedy nutné i rozumné brzdit některé eufemistické tendence skalních odpůrců očkování, kterým udělaly radost nedávné klinické studie o distribuci hliníku z vakcín. (Zjistilo se, že poměrně velká část dávky toxického hliníku z vakcín – nanočástic hliníku – se nikoliv bezpečně „vypotí“, ale lymfatickým systémem je dopravována a může se ukládat v mozkové tkáni. Co nám v mozku v dlouhodobém horizontu poté nanohliník páchá, to dnes opravdu ještě vůbec nikdo neví. Viz Khan, 2013, www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed). Mohou totiž vznikat tendence přisuzovat poškození mozku (narkolepsie, autismus, aj.) právě toxickému působení vakcinačních adjuvans. Avšak právě rozdíly mezi vakcínami se stejným adjuvans tomu příliš nenasvědčují, jak poukazuje mj. kolektiv autorů této studie.
Pro mne dalším zajímavým poznatkem ze studie bylo to, jaká metoda musela být použita k ozřejmení existence incidence nežádoucích účinků vakcíny v řádu 1: 100 000. Pokud se na provedení studie a její metodu v originále podíváte, bude vám zjevné, jak extrémně náročné a obtížné by bylo prokázat závažné nežádoucí účinky, které by se vyskytovaly s incidencí vyšší než 1:500 000. To je přitom stále incidence vyšší, než kterou mají některá onemocnění, proti kterým u nás plošně a povinně stále všechny očkujeme. Otázka, kolik lidských životů na jejich kvalitě zlikvidujeme na cestě za záchranou jednoho lidského života některými typy očkování a vakcín, se opět zcela přirozeně nabízí a je to otázka naprosto správná.
Závěr
Jaký závěr z toho lze učinit? Žádná jedna klinická studie by neměla být především přeceňována ve své výpovědní hodnotě. O tom velmi hodně ví vědecké týmy sdružené v Cochrane Collaboration (www.cochrane.org). Takže bych zůstal při zcela obecném doporučení, které mi stále ze všeho tak nějak vyplývá jako optimální.
Neočkujte, dokud opravdu nemusíte. A když už musíte, neočkujte, když opravdu nemáte.
Snad se mi jednou podaří správně interpretovat plný význam tohoto doporučení. Zatím si na to v některých detailech ale netroufám.
ČLÁNKY DO MAILU