Na prvním stupni základní školy jsem si vypěstoval odpor k mnoha druhům svačin. Dostával jsem všechno možné, mezi oblíbené patřily rohlíky se salámem, naopak jsem nesnášel chleba se sádlem, ten vždycky rychle putoval do koše. I když mojí nevyužitou svačinou často nepohrdl nenažraný spolužák, který v případě nedostatku jídla konzumoval i slupky od pomerančů nebo dokonce tempery.
Čtěte téma: Trest jménem svačina
Tisíckrát nic prý umořilo osla. Mě umoří příprava tisíce housek v potravinové folii.
Pěkně uleželá svačinka
Svačiny byly už na základce otázkou image. Existovali odmítači, kteří by se se svačinou neukázali, ani kdyby byla ze zlata. Pak existovali žrouti, kteří snědli všechno. A pak něco mezi, kam jsem patřil i já. Trpěl jsem nechutenstvím, takže svačina dost často zůstala v brašně i několik dní, to když jsem se jí nestačil někde nenápadně zbavit. Obvykle jsem ty chleby se sádlem a všechno ostatní, co mi nejelo, házel cestou ze školy do mezery mezi dva paneláky. Koše jsem nevyužíval, protože jsem se bál, že tam moji svačinu někdo najde a bude žalovat rodičům.
Střední a vysoká škola znamenaly zlom. Začal jsem mít neustále hlad a svačiny jsem vítal, ať už šlo o cokoliv a připravoval mi je kdokoliv. Spolužáci záviděli, když jsem si pochutnával na rohlíku s paštikou a rajským jablkem. Už jsem nebyl maminčin mazánek, kterému se pro jeho chleba se sádlem všichni smějí. Nic proti chlebu se sádlem, ale tento pokrm mi nikdy nechutnal a navíc mi dělal zle. A i kdybych měl pouze chleba se sádlem, stejně by mi ho záviděli.
Čtěte téma: Nejlepší svačina? Z domova!
Svačiny jsou pro školáky nenahraditelné, ale malí strávníci mají často jiný názor, a tak jídlo přinesené z domova končí v odpadkovém koši.
Kantýna svačinám nepřeje
Na civilní službě byly svačiny nutností, neměl jsem peníze na obíhání vývařoven a svačiny jsem si dělal sám. Skoro bych řekl, že mě rohlíky se salámem držely při životě. Po nástupu do prvního zaměstnání jsem se svačinami nepřestal, jelikož poblíž nebylo nic, kde by se dalo nějaké jídlo sehnat. Manželka mi připravila to, co jsem si přál. Šlo tedy o výraznou změnu oproti dětství, kdy jsem musel jíst to, co považovala maminka za výživné a vhodné.
Svačiny definitivně zabilo zaměstnání na místě, kde je spousta možností koupit si něco na vyplnění prostoru mezi snídaní a obědem, případně obědem a večeří. Teď mám svačinu z domova málokdy. Kantýna nabízí poměrně velký výběr tvrdého pečiva a předpřipravených okoralých baget. S domácím toustem, který bych mohl mít, se to samozřejmě nedá srovnávat. Často procházím nabídku prefabrikovaných svačin z kantýny a obchodů a zavzpomínám i na ten chleba se sádlem.
Pohled do blízké budoucnosti může být radostný. Najedu na systém domácích svačin a bude. Kolegové se mi snad smát nebudou, tipoval bych, že v jejich očích spíš zahlédnu závist. Za pár let mi bude svačiny připravovat dcera, pevně doufám, že si na to navykne a bude brát tuto službu tatínkovi za samozřejmou věc. Daleká budoucnost ale nevypadá růžově. Už se vidím v sanatoriu s chlebem se syntetickým sádlem a lahví mléka. Abyste věděli, mléko je součást svačiny, kterou mi dokonale znechutili už ve školce…
Jak to máte se svačinami vy? Nosíte si je do práce?
ČLÁNKY DO MAILU