Historie jídel se odráží i v jejich názvech. Často je to samozřejmě triviální (pizza, steak – odkud to k nám asi přišlo?) a někdy etymologie zavádí. Třeba slovo knedlík (knödel) je z němčiny, to ale neznamená, že bychom tento pokrm od našich sousedů prostě převzali.
Šišky, knedle, knedlíky…
Ještě za Jana Husa se pro knedlíky používalo i slovo šiška, to ale posléze v „jazykové konkurenci“ neobstálo. Mnohdy se etymologie také dají různě interpretovat. Třeba slovo pivo souvisí s „pít“, znamená to ale nutně, že pro naše předky bylo pivo hlavním nápojem? Mně se tahle představa líbí, ale zřejmě se ta spřízněnost dá vysvětlit i jinak.
Nicméně přesto nám etymologie o dějinách stravování, vaření, gurmánství i žroutství může leccos napovědět. Jednak zjistíme, jaké hlavní vlivy na českou kuchyni v průběhu dějin obecně působily, za druhé pak slova mnohdy odrážejí i původní způsoby přípravy či dříve používané suroviny. I když tedy nemáme po ruce žádné staročeské recepty, stejně nás slovo může inspirovat i k tomu, že něco lze zkusit vařit jinak. Výsledky přirozeně nejsou zaručené – to, že jídlo prošlo nějakým vývojem a změnilo se, má mnohdy svůj dobrý důvod (i chuťový).
Čtěte téma: Děsy staročeské kuchyně
Pocit, že dřív bylo líp, se nevyhýbá ani gastronomii. Zrovna v oblasti vaření však, obávám se, nemáme moc na co navazovat. Zlatý věk se u nás totiž nikdy nekonal.
Tajemství slov z kuchyně
V knize klasika české lingvistiky Vlastimila Styblíka Tajemství slov (SPN, Praha 2006) je potravě věnována jedna z kapitol, z níž lze čerpat nepřeberné příklady.
Někdy název ukazuje spíše vnější podobu jídla či způsob přípravy, které ale nepříliš mění výsledek. Houska původně opravdu byla pletenina podobná vánočce – připomínající prý stočenou husu s hlavou pod křídlem. Koláč měl tvar kola. Vdolek se namísto současného smažení lil do důlku v pečícím plechu. Škubánky se škubaly, čili kusy těsta se vytrhávaly z původní hmoty (ne nutně rukama).
Jindy však název ukazuje na zásadnější rozdíly. Tak třeba do boršče se přidával borščevník (tj. bolševník, ovšem jiný druh, než je dnes u nás rozmohlá invazní rostlina). Ba dokonce ho tam bylo tolik, že se polévka jmenovala po něm, ne po řepě, cibuli či zelí.
Perník bylo perné, ve smyslu peprné pečivo, do něhož se dával pepř a další pálivá koření. Vůbec perníků se v minulosti peklo mnohem více typů, některé třeba nebyly ani s medem, ale do bílého perníku se používal cukr. Neplnil se marmeládou (která zase původně nebyla obecně z ovoce, ale jen z kdoule – marmelo).
Salám, sulc či salát, to všechno souvisí se solí (salt, salz apod.). Milovníci zdravého a čerstvého zeleninového salátu tak jsou postaveni před fakt, že původně byl zeleninou především nasolenou a tímto způsobem konzervovanou. Naopak to, že salám či sulc je z hlavní části nasolené maso či něco na způsob masa, asi nikoho moc nepřekvapí.
Čtěte téma: Špekáček není buřt. A někdy ani špekáček
Správný špekoun má pevně daný minimální obsah masa. Jenže jak známo, pravidla jsou od toho, aby se porušovala, a tak řezníci často hážou do uzenin i to, co nemají.
Původ kečupu neznámý
Puding je původně pochopitelně anglický pudding, jenže tam to znamená spíš něco jako naše klobása – ono ale vlastně i různé prejty, co se jimi plní střívka, jsou takové masové kaše. Angličané mají mj. zálibu míchat maso a sladké v kombinacích, které nemusí každému chutnat. Z čehož by se snad dalo hádat, jak vznikl puding náš, to je ale pouhá domněnka.
Naopak paštika je původně latinská pasta – těsto. Zatímco z pudingu maso vymizelo, v paštice se objevilo, podle všeho přes mezistupeň pečiva plněného masem (čemuž bychom dneska říkali třeba piroh). Krémy byly původně smetanové (cream), povidla asi zase souvisí s vitím, tj. točením („víly věnce vily“), prostě ovocná šťáva se při vaření míchala.
Když se podíváme na množství českých jídelních výpůjček, nepřekvapí, že vede němčina. I slova označující třeba jídla italská jsme mnohdy přebírali v podobě už „překroucené“ do němčiny. Co může naopak být trochu nečekané, velmi významnou roli hraje maďarština (od místních jmen odvozený uherák, čabajka, debrecínka, tokaj, ale i názvy, které jsou v češtině již obecné – guláš, např. segedínský, jiným typem guláše, opět však maďarského původu, je perkelt, do této skupiny „obecných slov“ spadá i lečo), přes niž se přebírala někdy i slova srbochorvatská nebo turecká/arabská. Tak třeba čevapčiči má stejný slovní základ jako kebab, české hotovky se propojují s orientálními bistry; z turečtiny k nám přibyl i jogurt.
Z arabštiny zase cukr, rýže, kmín, muškát, káva, šafrán, pomeranč a řada dalších, ovšem převzetí bylo zase zprostředkované primárně přes maurské Španělsko a další jiho- a západoevropské země (Dušan Šlosar: Obtisky, Dokořán, Praha 2006). Někdy samozřejmě slovo urazilo ještě delší cestu a přitom se transformovalo až k nepoznání: kečup může být původně prý z čínštiny nebo indonéštiny, kde však šlo o omáčku rybí či sójovou. Do toho se nějak zamíchala rajčata, s nimiž se ovšem Evropané setkali naopak v Mexiku.
Čtěte téma: Britská kuchyně: není tak nechutná?!
Rozvařená zelenina, dušené maso bez chuti, podivné kombinace… tak vypadá kulinářské „umění“ staré dobré Anglie. Snad právě proto má její kuchyně tak mizernou pověst.
Kořalku vymysleli Poláci
Jen ještě snad tři nikoliv všeobecně známé výklady původu názvů alkoholických nápojů. Kořalka je z polského gorzec (hořet, tj. prostě pálenka), punč k nám přeskákal z Indie přes angličtinu a němčinu. Panča je staroindicky pět (tj. 5 přísad, voda, alkohol, ovoce, čas a cukr). Cocktail je dle knihy Tajemství slov kohoutí ocas – prostě má jít o směs buď přímo různobarevnou, nebo alespoň přeneseně pestrou. Některé slovníky zase naopak chápou cocktail jako přistřižený ocas koňský či ocas koně nějak podřadného – kdybychom chtěli vysvětlit i to, pak možná proto, že koktejl není pořádný tvrdý alkohol?
Čímž se otevírá prostor pro vlastní úvahy: Existuje „vědní“ obor, kterému se říká bakalářská lingvistika, tj. snaha o jakési lidové etymologie. I s tímto amatérským přístupem si lze užít dost zábavy, samozřejmě pokud se přitom nebereme příliš vážně. Nemusíme tedy jen uznale pokyvovat hlavou nad tím, jak jsou profesionální lingvisté chytří, ale pustit se do spekulací i sami…
Takže: Co myslíte, souvisí svíčková nějak se svíčkami?
ČLÁNKY DO MAILU