Syfilis byla v dřívějších dobách zákeřným zabijákem. Ještě před několika stovkami let lékaři při pohledu na projevy nemoci doslova strnuli hrůzou, jak píše francouzský autor Pierre Dufour ve svém šestisvazkovém díle Dějiny prostituce z 2. poloviny 19. století. Údajně se jedná o pseudonym historika Paula Lacroixe, ale s jistotou se to nedá prokázat. Právě v této knize se dají najít zajímavé informace o syfilidě, především o jejím původu a léčbě.
Co se dozvíte v článku
Co má společného syfilis a malomocenství
Ve třetím svazku Dějin prostituce Dufour vyslovuje svoji domněnku, že syfilis se v Evropě nevyskytla po objevení Ameriky, jak se často uvádí, ale daleko dříve, a to už od nejstarších dob. Spojuje ji zejména s malomocenstvím.
Syfilis se v podstatě vždy vyskytovala s jinými nemocemi – morem, neštovicemi nebo právě malomocenstvím. A odlišit jednotlivé příznaky bylo, alespoň zpočátku, složité. Za jednoznačného viníka a příčinu syfilis považuje Dufour prostituci. Dá se říci, že sympatizuje s názorem známého lékaře a mága, velkého Theophrasta Bombasta Paracelsa (1493–1541), který byl sice považován za nesnesitelného namyšlence, ale prý měl v mnoha věcech pravdu.
Paracelsův názor na syfilis byl jednoznačný
Pierre Dufour o Paracelsovi píše jako o vysmívaném a nedoceněném lékaři. Na rozdíl od svých kolegů z 15. a 16. století, kteří o syfilidě nevěděli zhola nic a vystrašeně se stranili nemocných, popsal Paracelsus srozumitelně základy venerických chorob, a to ve svém spise Chirurgia. V jeho práci je prý více logiky a pozorování než ve všech spisech lékařů té doby, kteří neměli o pravém původu nemoci ani zdání.
Dufour nazývá Paracelsa velduchem a sympatizuje s jeho názorem na původ syfilidy, která povstala „z nečistého styku malomocného Francouze s prostitutkou obtíženou příjicnými dýmějemi“, tedy spojením malomocenství a venerických dýmějí. Přirovnává jej k pohlavnímu styku mezka a osla…
Může za syfilis Kolumbus?
Tímto se ale nepopírá francouzský původ nemoci. Národy se totiž od dob velké epidemie v roce 1494 přely o to, kdo za tuto pekelnou nákazu vlastně může. Navzájem se obviňovaly a zbavovaly se odpovědnosti. Tak se nová nemoc postupně nazývala francouzskou nemocí, španělskou nemocí, americkou nemocí a podobně.
A jak to bylo s Kryštofem Kolumbem? Údajně po návratu z jedné ze svých cest přivezl nákazu, která způsobila hotovou epidemii. V roce 1494 se nicméně nákaze říkalo velké neštovice a prý za ni mohlo tažení francouzského krále Karla VIII. do Itálie. Takže zase nic nevíme…
Nákaza dechem či pohledem? Ne, prostitutkou!
Původní příznaky nemoci v 15. století byly hrozivé a smrtelné. V pozdějších dobách se prý zmírnily. Známe čtyři stadia nemoci – primární, sekundární, latentní a terciární. Primární stadium začíná tvrdým a nebolestivým vředem na pohlavních orgánech, sekundární ohyzdnou vyrážkou na rukou a ploskách nohou, latentní stadium bývá bezpříznakové, či pouze s mírnými příznaky, a v terciárním se vytvářejí takzvaná gummata (velké nádory po celém těle, které způsobují deformity na kůži) a další závažné symptomy. Neléčená onemocnění končí smrtí.
V letech 1494–1514, kdy probíhala jakási prvotní perioda vzniku a rozšíření této nemoci, se prováděla nejrůznější policejní opatření, obdobně jako u epidemií moru nebo u malomocenství.
Vznikaly označené domy s nemocnými, později se v nemocnicích vytvářela speciální separé. Lidé v té době neměli ani potuchy, jak se tato nemoc vlastně přenáší, domnívali se, že třeba i pouhým pohledem nebo dechem. O pohlavním styku se zřejmě vědělo a po vypuknutí první epidemie se styk s prostitutkami začal považovat za nebezpečný – téměř vždy totiž skončil nákazou.
Lékaři nechtěli mít se syfilidou nic společného
Pierre Dufour píše, že se lékaři k léčbě nemocných dlouho nestavěli příliš dobře. Údajně byli zděšeni a vyhýbali se nemocným jako čert kříži. Proto z doby 15. a 16. století existuje jen velmi málo seriózních lékařských studií syfilidy. Veškerá léčba prý končila v rukou šarlatánů a ranhojičů. První solidní spis údajně pochází až od lékaře Jakuba z Bethencourtu z roku 1527.
Rovněž názory některých lékařů na původ nemoci byly opravdu zajímavé. Například podle některých lékařů byla syfilis důsledkem sodomie a bestiality, anglický lékař Jan Lieder v roce 1706 zase tvrdil, že syfilis povstala ze styku člověka s velkými opicemi, Jan Grundbeck psal, že nemoc je přísný trest Boží, a nemá se tudíž léčit.
Léčba syfilidy rtutí a guajakovým dřevem
Mezi hlavní a základní léky při syfilis patřila rtuť. Léčba rtutí však přinášela mnohé vedlejší účinky, především vypadávání vlasů a zubů, nezřídka došlo i k celkové otravě a smrti.
Jako velice účinná se ukázala rostlinná léčba guajakovým dřevem, kterému se říkalo také francouzské, neštovičné dřevo nebo svaté dřevo – sanctum lignum, v indiánském jazyce hoaxacam. Mikuláš Poll, lékař Karla V. tvrdil, že guajakové dřevo pomohlo uzdravit tři tisíce případů nemocných a léčil se jím údajně také Erasmus Rotterdamský. Z dalších prostředků to byl třeba extrakt a odvar ze zmijího jedu.
Léčba rtutí se praktikovala ještě na počátku 20. století. Lékařka Jenny Springerová v Domácí lékařce v té době doporučovala používat rtuť opatrně pod dohledem lékaře v prvním a druhém stadium nemoci, ve třetím se velice osvědčila léčba pomocí jodu. Kromě toho považovala za výborné sirnaté, jodové a solné koupele. Dodržení zákazu pohlavního styku bylo nutností a sňatek mohl člověk uzavřít až v posledním stadiu nemoci na základě svého zdravotního stavu, kdy už nehrozil přenos nemoci. Bylo také potřeba přísně kontrolovat kojné, aby se zabránilo přenosu syfilidy na děti.
Naštěstí od doby vynálezu penicilinu v roce 1928 Alexandrem Flemingem syfilis postupně zkrotilo užívání antibiotik.
ČLÁNKY DO MAILU
