Syna mi do kostela nevoď!

Pár, kde jeden věří v Boha a druhý je ateista. Mají naději na spokojený vztah? Podle psychologů spíše ne, do pěti let prý přijdou konflikty. Co když se problém navíc navýší o rozdílný názor na výchovu dětí?

„Zuzku jsem poznal ve třiceti na dovolené, kterou jsem jako každý rok trávil se svými kamarády vodáky,“ vypráví mi svůj příběh čtyřicetiletý Richard. „Byla něčí kamarádka, neznal jsem ji, ale všiml jsem si jí okamžitě. Nešlo ji přehlédnout."

Zuzana a Richard jsou vrstevníci, oba v té době byli sami a oba to chtěli změnit. Klapalo jim to spolu. Za rok se vzali. „Věděl jsem, že je Zuzka věřící, ale nevadilo mi to,“ vzpomíná Richard. „Stejně jako jí nevadilo, že já do kostela nechodím. Myslím, že jsem podcenil prostředí, v němž vyrostla.“

Ona má kostel, já mám basket

Zuzana pochází z Moravy, ze silně nábožensky založené rodiny. Do kostela chodí úplně všichni. Naopak jako exot si mezi nimi připadal Richard. Nevnímal to ale jako problém:„Ona chodí v neděli do kostela, já ve středu na basketbal, říkal jsem si. Já vím, že to srovnání pokulhává, ale tehdy jsem to tak bral.“

Autor: Isifa.cz

Co když se jeden z rodičů rozhodne vychovávat dítě k víře proti vůli druhého?

Jenže po narození dětí (staršímu synovi je nyní sedm let a mladšímu jeden rok) se postupně začalo ukazovat, že to tak snadné nebude. „Moje přesvědčení, že si naše děti najdou svoje vidění světa samy, vzalo za své v okamžiku, kdy manželka začala staršího syna formovat směrem ke svému světonázoru,“ cítil se Richard podvedený. „Jednak zatímco ona nepracuje a může děti ovlivňovat celý den, já chodím do práce. Můj vliv na ně je logicky menší. Navíc mi nepřijde jako úplně dobré dělat dětem v hlavě guláš, když jim maminka vypráví, že všechno kolem stvořil Bůh, a od tatínka se dozví, že žádný není. Situace se pro mě stala neúnosnou v okamžiku, kdy staršího ze synů začala vodit do kostela.“

Ona ale neví, že mi to vadí

„Co na tvoje pocity říká Zuzka?“ neodpustím si otázku.

„To je právě ten problém, ona to neví,“ odpoví překvapivě Richard.

„Ona neví, že ti zásadně vadí, že vodí vašeho syna do kostela? To nemyslíš vážně! A proč jí to neřekneš?“ 

„Já nevím. Já to prostě nevím,“ odpoví smutně.

„Já jenom vím, že mám průšvih, že jsem se dostal do situace, kterou neumím vyřešit, že ta situace pro mě uspokojivé řešení nemá. Když se s ní rozvedu, nevyřeším tím to, co mi vadí nejvíc, tedy, že formuje děti směrem ke své víře. Naopak ztratím i ten vliv, který na ně v téhle chvíli mám.“ 

„Není to zástupný problém?“ ptám se opatrně, „možná jí to nechceš říct, protože ve skutečnosti ti vadí něco jiného.“ 

„Nedařilo se nám počít dítě,“ pokračuje Richard. Po třech letech se to konečně povedlo, ale Zuzana měla rizikové těhotenství. Nechodila ani do práce, doktoři ji upozornili, že má být v klidu. Jenže ona přesto šla do kostela. S Richardem, který byl ostře proti, se kvůli tomu pohádali. Byl mráz, bál se, že by mohla nastydnout. To se taky stalo. Pak potratila. „Něco se ve mně zlomilo. Pochopil jsem, co všechno jsou věřící pro svou víru ochotní riskovat. Pro mě to je nepřijatelné, a když vidím, že ve stejném duchu formuje i naše děti, mám s tím velký problém,“ vysvětluje Richard.

„Tomu rozumím,“ pokračuju, „ale jak můžete ten problém řešit, když Zuzka neví, že vůbec nějaký máš? Když jí to neřekneš?“ ptám se dál. „Pořád totiž nechápu proč: Proč jí to neřekneš?“

„Já fakt nevím, asi mám strach, že se dozvím něco, přes co se pak nedokážu přenést,“ uzavírá debatu Richard.

K Bohu nejsme tolerantní

Podle psychologů nemá vztah s rozdílným viděním světa příliš naději na spokojené soužití. Problémy se dostavují nejčastěji po pěti letech, kdy odezní první zamilovanost. Psycholožka Markéta Kavale však tvrdí, že vždycky záleží na vzájemném respektu a toleranci. „Znám spousty párů, kde mají partneři odlišné náboženské názory a fungují spolu v pohodě, protože se vzájemně respektují,“ říká psycholožka. „V každém partnerství přece lidé řeší názorové rozdíly. A je to tak v pořádku, vždyť by to byla strašná nuda, kdybychom byli všichni stejní. Jenže Češi jsou trochu specifičtí. Jsme nejateističtější národ v Evropě a je pravda, že k víře v Boha se často stavíme s despektem. Jsme tím pádem méně tolerantní,“ dodává Markéta Kavale.

Podle psycholožky vztah Richarda a Zuzky ohrožuje nejvíc to, že se o problému nebaví. Richard totiž nejspíš vlastně neví, co přesně mu vadí. Debatu o tom, jestli je vhodné vodit syna do kostela, odkládá možná proto, že se bojí zjištění, že manželku jeho názor nezajímá, že ho nerespektuje jako partnera.

Může to být i tak, že jemu vlastně ze všeho nejvíc vadí, že zůstává každou neděli dopoledne sám. Že manželka nabídne synovi program, s nímž on nesouhlasí, ale neumí mu nabídnout jiný, který by byl pro šestiletého kluka třeba i mnohem atraktivnější.

„Ať už je to jakkoli, je to kostlivec ve skříni, který může přerůst do neřešitelných rozměrů. Jediná šance je mluvit o tom, jinak problém vztah zničí,“ varuje psycholožka Markéta Kavale.

Poradíte Richardovi? Jak by měl prolomit mlčení a říct manželce, co ho trápí? 

Máte-li výjimečný a silný příběh lásky, o který se chcete podělit, napište nám na adresu laska2010@vita­lia.cz. 

V případě, že váš příběh budeme mít zájem publikovat, spojíme se s vámi. Chápeme, že témata lásky jsou citlivá, a proto můžeme v zájmu zachování anonymity vaše jméno v článku změnit.