Věřící manželka, po druhém dítěti začala opět chodit do kostela... Aautor článku je psychouš: "otec není schopen nabídnout lepší program". K čertu, samozřejmě, když vezmu děti do cukrárny nebo do Beckilandu, tak půjdou raději než do kostela. Ale to není řešení. Řešením, nebo spíš cestou, je tolerance. Ptám se: je člověk horší, když věří v Boha. Nemyslím. Není lepší tím, že věří, ani není horší. Skutečným problémem je neúcta k druhému pohledu na věc. Bojím se dne, kdy mi dcera nebo syn řeknou, že "pohrdají" pohanem, ale to je v mých rukou, alespoň doufám. Kámo, ber to tak, že s tím nic neuděláš. Neříkáš, jestli má ona psotník z toho, že budeš s dětem vysvětlovat Darwina... Já jsem dal mez v tom, že mé děti bude indoktrinovat jen jejich rodina: tzn. žádné nedělní školy a ministrování...
Tolerance snad muze do jiste miry fungovat mezi rodici, ale dite nemuze byt zaroven verici (a zvlaste praktikujici) i neverici. To je schizofrenie, voda a ohen.
Nikdy bych si nedovolil o svych ateistickych rodicich rict, ze jimi pohrdam. To je ve vychove.
Doma jsem nebyl indoktrinovan ani Bibli (meli jsme ji doma) ani Darwinem.
Tak mi nic nebranilo zvolit si, po dlouhem zkoumani a srovnavani, vlastni svetonazor.
To se shodneme, také věřím, že děti vychováme tak, aby si to nedovolily, ale hlavně nemyslely. Nemyslím, netvrdím ani, že dítě může být věřící i nevěřící, ale mezi materialismem a idealismem existuje celá škála pozic, hlavně ve vnímání charakteru tzv. Boha. Od hodného dědečka na obláčku, přes momentální existenci duše vázané na hmotu až po víru v existenci řádu (což už nás dostává k fyzice).
Steven Hawking, patrně nejchytřejší žijící člověk ve své moudrosti před pár týdny vydal knihu, která přesvědčivě vyvrací teze o nutnosti vnějšího (rozměj "božího") vlivu pro vznik vesmíru. Nicméně on neříká, že vesmír nevznikl zásahem boha, nýbrž, že mohl vzniknout bez jeho zásahu. Sice tím zasadil ránu dogmatikům hledajícím důkaz boha, ale přitom nechal prostor pro víru.