Proč se bál? Vždyť sotva usne, sen se zvedne… jenže to u něj neplatí. Nebo neplatí tak docela.
Co se dozvíte v článku
Usíná – a BUM!
Usíná, snad i zrovna usne – a slyší pořádný výbuch. Je to „rána jak z děla“. K tomu muž dodává: „To je strašně silná rána, ne třeba jenom jako výstřel z pistole. Já si tak představuji zvuky při velkém zemětřesení, když vedle vás zahřmí nebo když vybuchne vodíková puma.“
Není divu, že se notně vyděsí, obvykle vyskočí z postele a… po chvilce se uklidní. Nic nenasvědčuje tomu, že se ocitl uprostřed dělostřelecké bitvy. Ani „velký třesk“ se nekonal. Zmíněný prožitek si tudíž sám sobě vysvětlí jako pouhou noční můru. Uklidní se, znovu ulehne, víčka těžknou, oči se zavírají… usíná… BÁC! Je to tu znova, obvykle ještě intenzivněji než před chvílí.
I poté se dokáže zklidnit. Ovšem bývá to obtížnější a trvá to mnohem déle než poprvé. Pak zase leží, zavře oči. Začne „počítat ovečky“, aby konečně usnul, a… Zvuk výbuchu se coby halucinace sice neopakuje, ale je tu něco málem ještě horšího.
Docela reálný strach z toho, že se strašný zvuk opakovat může, že jde o projev závažné nemoci, že mozek bude brzy proděravělý jako řešeto. Hlava bude protrženým košem. Ochromena hrůzou nebude schopna řádného myšlení.
Syndrom explodující hlavy
Muž popisující svou hlavu jako vysypaný koš navštívil lékaře. Dozvěděl se diagnózu. Jde o syndrom explodující hlavy, SEH (angl. Exploding Head Syndrome, EHS).
Objevitelem souboru příznaků není svérázný hrdina televizního seriálu Dr. House, byť v jednom z dílů byl onen soubor příznaků probírán. Objev bývá přičítán psychiatrovi jménem R. A. Jones, jež publikoval jeho popis roku 1920. To je opět omyl.
Jak dí neomylný vševěd – Wikipedie: „Výskyty SEH byly hlášeny už v roce 1876, které Silas Weir Mitchell u pacienta popsal jako ‚smyslové výboje‘. Výraz ‚puknutí mozku‘ byl vytvořen v roce 1920 lékařem a psychiatrem jménem Robert Armstrong-Jones. Podrobný popis tohoto jevu a název ‚syndrom explodující hlavy‘ byl zvolen britským neurologem jménem John M. S. Pearce v roce 1989. Peter Goadsby a Brian Sharpless nedávno navrhli přejmenování na ‚občasný lebeční smyslový šok‘, což přesněji popisuje příznaky (včetně nesluchových prvků) a více vychází z názvu Mitchella.“
Co s tím?
Jedno z doporučení získaných v ordinaci znělo: Pište si spánkový deník. Do něj zaznamenejte vše podstatné, co se problémů se spánkem a jeho narušení týká. Popsat tam můžete i svůj jídelníček, zejména to, co jíte k večeři. Optimální jsou ryby, listová zelenina a celá zrna. Žádné těžké – mastné, kořeněné nebo sladké – pokrmy. Pozor na kávu i silný čaj. Alkohol buď vůbec, nebo minimálně.
Navíc pomáhá relaxační cvičení, optimální je autogenní trénink. Psychiatr jej po zvážení souvislostí může doplnit léky. Mezi ně patří například antidepresiva.
V dlouhodobě trvajících případech je možno zajistit i vyšetření ve spánkové laboratoři. Tam strávíte noc napojeni na rozličné přístroje. Díky tomu lékař ráno uvidí váš noční život jako na dlani.
Dobrá zpráva pro postižené
Pro onoho pána měl lékař tři zásadní zprávy – dobrou, špatnou a neutrální.
První – dobrá zpráva – mohla uklidnit. Nejde o nic, co by bylo samo o sobě nebezpečné. Není to ani příznak některé skryté a závažné choroby.
„A třeba migréna by to být nemohla?“ tázal se pán. Alespoň trochu ho uklidnila záporná odpověď. Migréna se projevuje jinak.
Pozitivní zprávou především je, že i bez léčby syndrom zpravidla dřív nebo později sám odezní. Obvykle stačí dodržovat pravidla spánkové hygieny, dbát na pravidelný pohyb, žít zdravě.
Problémy mohou nastat zejména v souvislosti s obavami z usnutí, z myšlenek typu: „Co se zase stane a jak na to budu reagovat…“ Nepříjemná je samozřejmě souvislost s nevyspáním.
Špatná zpráva…
Špatná zpráva je neznalost příčin onen problém vyvolávajících. To komplikuje kauzální léčbu.
Typické, většinou pacientů popisované příznaky jsou následující:
Příznaky syndromu explodující hlavy
- Sluchové halucinace, které se objevují na začátku spánku či před probuzením.
- Prožitek „výbuchu“ trvající řádově v sekundách až v minutách.
- Halucinovaný zvuk je vnímán jako velmi hlasitý a často bývá doprovázen vjemem bolesti.
- Po probuzení trvá buď úzkost („Kdo ví, co se všechno mohlo stát a co se ještě v budoucnu stát může…“), nebo konkrétní strach z opakování osobního prožitku.
- V důsledku zmíněného se často zrychlí srdeční frekvence.
- Někdy příhodu provázejí záblesky světla nebo svalové záškuby.
- Opakovaně se dostavují i úzkosti a strach. Člověk se bojí třeba i toho, že se z něj stává blázen. Syndrom se tak negativně podepisuje nejenom na spánku, ale i na psychice jako takové.
Neutrální zprávu reprezentuje poukaz na gender aspekt. Problém je častější u žen než u mužů. Syndrom explodující hlavy patří mezi poruchy spánku – odborně řečeno parasomnie. Mezi jeho kolegy patří namátkou náměsíčnost, spánková opilost, noční děs.
Být za dobře s Hypnosem i Morfeem
Klidný, ničím nerušený spánek je od pradávna považován za velké štěstí.
Platí okřídlené „již staří Řekové…“ uctívali Hypna, syna bohyně noci Nykty a boha podsvětní tmy Tartara. Přicházel se svou matkou na svět každou noc a sesílal na všechno živé spánek, který zbavoval útrap a starostí. Lidem dával také sny. Jeho moci neodolal vůbec nikdo, dokonce ani šéf na Olympu Zeus.
Jedním z Hypnových synů byl Morfeus, bůh snů. Bral na sebe podobu osob z příslušného snu. Zobrazován ovšem bývá jako stařec s berlou, případně i s makovicí. Těmi se dotýkal lidských spánků… a bylo vymalováno. Kéž by to bylo dnes tak snadné.
ČLÁNKY DO MAILU