Nenávist k ženám, tzv. misogynie, není nic nového. Nejedno náboženství má v této souvislosti několik tisíciletí máslo na hlavě. Mnohý (vele)duch mužského pohlaví ve filozofii zastával podobná stanoviska. Namátkou třeba mladík Otto Weininger, jenž dílem Sex and Character prý inspiroval Sigmunda Freuda. Dále namátkou třeba Friedrich Nietzsche či markýz de Sade patřili k ukázkovým příkladům.
Ovšem – nejsou to jen muži, po zásluze notně zprofanovaní „mačové“. V každodenním životě se můžeme setkat i s ženami, které využívají sexistické předsudky vůči jiným ženám. Web Profairplay.cz popisuje poněkud nadnesený výčet (ne)klamných známek tohoto přístupu. Tyto ženy:
- tvrdí, že raději pracují v mužském kolektivu, protože v ženském se objevují pomluvy a hádky; ženský kolektiv je pro ně méně hodnotný než ten mužský,
- si dodávají sebevědomí tím, že se srovnávají s jinými ženami a poukazují na jejich nedokonalosti,
- stavějí aktivity, které společnost vnímá jako typicky mužské, nad ty, které jsou společností vnímány jako typicky ženské,
- se vymezují proti feminismu a feministkám typickými argumenty o jejich vzhledu nebo sexualitě,
- soudí jiné ženy za jejich volby – např. za to, že si vyberou na rodičovské dovolené (nebo místo ní) pracovat.
V následujícím komentáři tamtéž čteme:
„Je to smutný důkaz toho, jakým způsobem naše společnost vnímá všechno, co je ženské; názory a stereotypy spojované s muži jsou přijímány pozitivně, zatímco všechno ženské je považováno za podřadné. Naše společnost potlačuje, zesměšňuje a znehodnocuje ženskost a vše, co s ní souvisí.“ Leč vše je přece jen složitější.
Místo gender diskusí malé extempore. Bude o tom, jak to chodí ve včelím úlu. Jedničkou tam je včelí královna. Ta si vůdčí pozici musí vybojovat a zvítězit nad dalšími sokyněmi. Vyhrává ta nejsilnější. Kromě zajišťování nových generací včel má na starosti také řízení celého úlu – chování přítomných ovlivňuje pomocí feromonů.
Trubci
Dříve dívky o méně chytrých mladících tvrdily: „Jsou to troubové.“ Původ negativně zabarveného slova nepochází od trubky, ale od trubce. Trubci, včelí samečci, jsou v úlu za otloukánky. Ani žihadlo nemají. Možná to matka příroda takto zařídila, aby si nemohli moc vyskakovat. O obranu společenství se zde starají jen dělnice.
Primární úlohou trubců je pouze oplodnit včelí královnu při tzv. zásnubách mimo úl. Romantický název značí akt, při kterém se matka spáří s až deseti trubci. Sperma si uchová v těle po zbytek svého života a vrací se do úlu. Po krátký čas zůstávají zbylí trubci v úlu. Zhruba uprostřed léta, to už v přírodě není snadno dostupný nektar, dělnice přestanou trubce pouštět k zásobám. Není v tom nic osobního. Jen chtějí šetřit potravu. Samce budou potřebovat až na jaro, tak co teď s nimi? Zesláblí trubci nakonec umírají vyčerpáním mimo úl.
Královna matka je jen jedna (před rojením i více), trubců bývá několik tisíc, dělnic v jednom včelstvu je zhruba třicet tisíc, na vrcholu sezóny i mnohem víc. Každá z dělnic prochází rozličnými pracovními pozicemi po několika hodinách až dnech. Posléze rovněž umírá vyčerpáním.
Syndrom včelí královny
Syndrom včelí královny popsali američtí psychologové (Staines, Tavrisová, Jayaratne) v roce 1973, uvádí článek magazínu Herione zaměřený na toto téma. Po několika desetiletích zkušeností se však zdá, že původní představa o syndromu typu „žena ničí výhradně ženu“ je zjednodušená.
Tyto dámy se chovají k podřízeným ženám mnohdy hůř, nebo, je-li to vůbec možné, ještě přísněji než k mužům. Myšlenka, že by snad pomohly jiné ženě v kariérním postupu, je jim cizí. Leč pozor! Trubci – opravuji muži – jim jsou sympatičtější než „včelky-dělnice“ jen do času. Ten sice nevyprší cobydup, v čase nedostatku nektaru ale i tak trvá jen po vymezenou dobu. Tj. pokud tyto ženy muž neohrožuje v kariéře, podporuje a plní jejich přání. Není-li tomu tak, pak běda i jemu.
V repertoáru těchto „královen“ je bossing (šikana nadřízeným), různé formy vydírání, přidělování málem neřešitelných úkolů. Básník by řekl – šalba, klam a mam. Nejde o perfekcionistky ani o tzv. přísné šéfové. Nejsou fér. Nezastávají tradiční „vládu silné ruky“. Jsou spíše obezřetné, mstivé. Rozhodně nepotvrzují psychologická zjištění o méně hierarchickém rozložení v týmech vedených ženami. Základem „týmové spolupráce“, delegování úkolů a podpory inovativních nápadů je snaha „matky pluku“, aby jí nikdo nepřerostl tzv. přes hlavu.
I když by to samy nikdy nepřiznaly, ženami pohrdají ještě více než druhým pohlavím. Snad poněkud polehčující okolností tu jsou obtíže, s nimiž se dotyčné dámy setkávaly na své cestě vzhůru. S jistou nadsázkou může patřičná vzpomínka mít charakter připomínající posttraumatický stresový syndrom. Někteří psychoanalyticky zaměření autoři připomínají možnou variantu obranného mechanismu identifikace s agresorem. Zde tudíž identifikaci ženy s muži, kteří ženy podceňují.
Nebo že by šlo (v rámci výrazně vyššího zastoupení mužů ve vedoucích a lukrativních funkcích) jen o důkaz pravdivosti rčení: Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti?
Běda ženám i mužům, kterým taková žena vládne
Psychologie popisuje i tzv. sebenaplňující proroctví. Pokud od vysoce postavených osob nečekáte nic dobrého, tak ho podvědomě do očekávané role manipulujete. V každém případě to je velmi riskantní. Klinické odhady totiž uvádějí, že psychosomatický dopad projevů syndromu včelí královny přinejmenším na podřízené ženy je ještě větší než podobné trápení, na němž se podepisuje šéf – „macho“.
Coby manželský poradce si netroufám zasahovat do původního či lehce inovovaného konceptu popisovaného syndromu. V praxi jsem se občas setkal s hyperprotektivními „ředitelkami mama hotelu“. Snachu si rozhodně nenechají přerůst přes hlavu. Z tvorů, které snad jako jediné milují, dělávají – ehm, jak to říci a neurazit – osoby občas připomínající trubce. Dokáží je takříkajíc hladit do vyhlazení… některých pozitivních rysů jejich osobnosti.
ČLÁNKY DO MAILU