Syndrom vyhoření je soubor příznaků stresu, únavy, rezignace, vyčerpání, nadměrné zodpovědnosti a obtíží – chcete-li něco změnit k lepšímu.
Postižené litujeme
Důsledkem jsou psychosomatické i sociální problémy. I maličkost může občas postižené vypěnit k afektu. Vtip Pavla Kantorka to ilustruje obrázkem lékaře, který očkuje snad stého pacienta. Každého slušně požádá, aby si svlékl košili. Na stoprvního se rovnou rozkřičí: „Člověče, stokrát jsem vám řekl, že si máte sundat košili, jste hluchej nebo hloupej?“ Potom ho to mrzí a trápí se. Možná chtěl původně získat Nobelovu cenu a takhle dopadl.
Vyhoření je „nemoc slušných lidí“. Flink bude situaci vidět spíše jako tzv. šolichárnu. Pohlídá si, aby měl „své jisté“, dosti odpočinku, výhod. Zodpovědnost umně přesune na jiné. Jeho opak – solidní a zodpovědný člověk kráčí mílovými kroky k poruchám nálady, k depresím a sebeobviňování. Pokud mu nabídnete léčbu, byť formou tzv. psychoterapie zdravých, režimovou změnu, pobyt v lázních… odpoví – bez rozmýšlení: „Ne.“ Není nikoho, kdo by práci dělal za něj. I kdyby se našel náhradník, nelze mu důvěřovat. Okolí to pochopí a postižené polituje.
Obvykle s jednou výjimkou. Tou je tzv. nejšťastnější období v životě ženy, naplnění její gender role, dovolená nad jiné báječná – mateřská.
Své dítě miluji, ale…
„Do práce jsem musela jít, když jsem si začala připadat jako věčně poblitá mlékárna…“ pravila jedna z mých klientek. Před více než rokem jsem ji citoval v článku Vyhoření na mateřské dovolené. Mýtus nejšťastnějšího období v životě ženy. Co do počtu čtenářek a doufám i čtenářů aspiruje mezi mými texty málem na medaili. Navíc na článek s odstupem doby vzpomínají některé dámy, bez ohledu na to, zda na oné – pro některé pány slastné – dovolené plné zahálky byly. Nenapsal jsem o ní nic světoborného. Jen naznačil možný vývoj k syndromu známému pod anglickým burn out.
Začíná to nenápadně: Je toho na mne moc, nestíhám, je to pořád dokola – sotva uklidím, je doma zase nepořádek. S uklidněním (potomka) je to podobné. Pochovám, zklidním, nakrmím a začne to znovu. Jak to vlastně bylo v té básni o polednici? Já si snad už nic nepamatuji.
Fáze „mírně pokročilá“: Ne, můj hlavní a nejčastější pocit není štěstí. Ani nevím, kam ona „muška zlatá“ uletěla. Jedničkou v portfoliu mé nálady je úzkost. Nemohu si odpočinout, musím stále něco dělat. Nemá to začátek ani konec. Své dítě miluji. Ale jsem vůbec schopna dát mu všechno, co potřebuje? A manžel? Není zlý, ale je to už dávno, co jsme si naposledy klidně a spokojeně popovídali. Jeden plat, jedna hypotéka, jedna podpora v mateřství na 2+1 (eventuálně 2+2), to opravdu není žádná hitparáda. Vím, peníze nejsou důležité. Když jsou.
Fáze „hoří, má panenko“: Stejně nezvládnu všechno, co bych chtěla a měla. Rezignace, únava, zklamání, ztráta iluzí, vyčerpání. Stejně je to moje vina. Jsem neschopná. Stačí, abych v rámci jedné z mála svých radostí nahlédla na sociální sítě. Tam jsou mámy, jaké mají být. Svět je růžový jako krinolína v dávné písničce. Nebo je to vše jen „růžová vata“?
S nevelkou nadsázkou lze říci, že „od utrápené hlavy“ lze onemocnět málem s čímkoliv.
Šťastná matka, šťastné dítě
Platí moudrý výrok našeho slavného psychologa, profesora Zdeňka Matějčka: „To nejlepší, co může muž pro své právě narozené dítě udělat, je zařídit, aby jeho matka byla šťastná.“
Jenže podle čeho se řídit? Jiný klasik F. M. Dostojevský poznamenal: „V některých situacích je muž jako pařez…“ No… dejme tomu, že se pánové od časů báťušky cara velmi zkultivovali. Ani slovo empatie (schopnost vcítění) jim není cizí. Pro inspiraci (nejen jim) lze vyhledat několik vědeckých informací. Nabízí je výzkum O matkách a dětech.
Především jde o pozorování vzájemných interakcí dětí v batolecím věku a jejich matek. Dále jsou zaznamenány formy chování dětí reagujících na krátké odloučení od matky. Cílem je popsat souvislosti osobnostních charakteristik matek, vývojových a temperamentových charakteristik dítěte a vzájemných interakcí matek a jejich dětí. Garantem je brněnská Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, výzkum začal v srpnu 2016, končit má v polovině roku 2018.
Nenaplněné ideály kontaktního rodičovství
Namátkou vybírám: Idea tzv. kontaktního rodičovství předvídající naplnění dětských potřeb málem ještě dříve, než nastanou, není cesta ke štěstí ani ke zrychlení v dosahování vývojových met. „Žít aktivně znamená žít s přiměřenými informacemi,“ děl kdysi matematik Norbert Wiener. Nadměrné množství občas rozporuplných informací je přímo neurotizující. Bádáte, pídíte se po novinkách, a ideál se stále jako by vzdaluje.
Pro moderní matku jsou důležité kladné emoce – jak u dítka, tak ovšem i u sebe. Čím vzdělanější je žena, tím více jí záleží na udržení kvalifikace a konkurenceschopnosti v profesi. Obraz uštvané matky, předávající nevyspalé dítko za ranního kuropění do jeslí, naštěstí již zřejmě patří mezi staré pověsti české. Nicméně matky, jež z hlediska tradičního přístupu odcházejí do práce brzy po narození potomka, zažívají méně stresu než jiné pobývající doma co nejdéle. Chce to ovšem částečný úvazek. V této souvislosti existují dvě hypotézy. Buď – dejme tomu po roce – se částečně vracejí ženy do práce za novými podněty, „jinými myšlenkami“ a za další seberealizací. Nebo je tomu jinak. Pracovat v zaměstnání – poměrně brzy po porodu – začnou matky, pro něž není mateřství velkou zátěží. Význam tu může mít podpora blízkých lidí. I když se o tom výzkum nezmiňuje, motivace může být mj. například i „hypotéková“. Tj. finanční v rozličných variantách.
Dříve než na stránkách projektu matkyadeti.fss.muni.cz objevíme celkové výsledky výzkumu, je již ledacos jasné. „Vyhořet“ lze i na rodičovské dovolené. Prevence je individuální záležitostí. To, co je pro někoho perfektní, může být pro druhého perverzní. Spokojení rodiče mívají i spokojené děti.
ČLÁNKY DO MAILU