Syndrom výročí (k 50. výročí 21. srpna 1969)

„Takže, před námi je to výročí… Taky pořád, co? Nějaký výročí. Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic.“ Citát je z rozhlasového seriálu o časech normalizace (ČRo: Xaver, autor Jan Vedral). Ostřílený redaktor takto hovoří se začínající novinářkou…

Když výročí vyvolává bolest

Lze rozlišit primární a sekundární variantu příčin zmíněné citlivosti. První se dotýká bezprostředně samotné osobnosti postiženého. Zvýšené riziko rozlady, ale i onemocnění a psychického nekomfortu nastává v čase výročí připomínající čas, kdy právě jeho něco začalo velice trápit.

Druhou možností je tzv. sekundární traumatizace. Má souvislost s tzv. transgeneračním přenosem. Trápení a nespokojenost rodiče se přenáší na další generace. Čím méně se předchozí generace s traumatem, jež na ni dopadl, vyrovná, čím více zbývá nevyřešených otazníků, tím je přenos intenzivnější.

Potomek pochopitelně nebyl přítomen u oné traumatizující záležitosti. Jen o ní slyšel, a někdy dokonce ani to ne. Tzv. „neuzdravené následky“ mají vliv na chování primárně traumatizovaných. Jejich psychická labilita pak ovlivňuje celou rodinu. Traumatizované chování – přenesené z okolí – se může „výročně“ objevit jak jednorázově, tak i opakovaně. Zvláště riskantním obdobím jsou výročí spadající do náročnějších období vývoje rodiny. Tj. přechodu z jedné vývojové fáze do druhé – namátkou změna bezdětnosti na období rodiny s malým dítkem nebo stav, kdy děti vylétají z hnízda.

Den výročí k zešílení

Přední americká psycholožka, původně dětská lékařka Josephine Hilgardová se mimo jiné zabývala „výročními událostmi“. Tvrdí: „Zvýšená zranitelnost v rámci období, na něž připadá určité výročí, je normální. Je to nepatologická reakce.“

Na druhé straně zjistila častější nástup duševní choroby u pacientů právě v době výročí třeba relativně dávnému traumatu jejich rodičů. Vyšší pravděpodobnost takového postižení je u dcer, jež dosáhly věku v jejich dětství zemřelé matky.

Badatelka popsala i syndrom dvojitého výročí. Traumatická reakce se u dospívajícího a posléze dospělého člověka může objevit několikrát – vždy „inspirována“ rozličnými, pro něj či rodinu významnými výročími.

Dle Hilgartové je možno syndrom dělit na soubor příznaků lehkého výročí a syndrom velmi závažného výročí. Zde je – ostatně i jako jinde – podstatné subjektivní hodnocení. To, co je pro jednoho fatální, může být pro druhého banální.

Kulaté výročí trauma nezvětšuje

Již v dětství lze zaznamenat odlišnou mírou citlivosti na různé aspekty transgeneračního výročního traumatu. Někdy až překvapivě nese potomek vše tragicky. Jindy a vůči jiným podnětům jako by byl imunní.

Sociálně bývá zdůrazňováno tzv. kulaté výročí. Namátkou třeba deset nebo dvacet pět let, jež právě uplynuly od významné události. Neprokázalo se, že by něco podobného platilo i v rámci osobních traumat.

Dítě-náhradník

Specifická situace v rodině nastává při výročí úmrtí dítěte v kontextu narození mladšího potomka. Pravděpodobnost nástupu syndromu výročí je zde vyšší. Trauma je jakoby neuzdravitelné. O to větší pak bývá tlak na mladšího. Měl by být jakýmsi náhradníkem. Odborně řečeno, má se „integrovat s rodičovským obrazem zesnulého dítěte, s nímž se odmítají rozloučit“.

Je to těžký, svým způsobem nesplnitelný a nekorektní úkol. Může ovlivnit nejen sebeobrannou, ale i psychickou stabilitu juniora. Představit si, že bychom měli vlastně být někdo jiný, není nijak záviděníhodné. Tlak tragického výročí nemusí být u onoho náhradníka uvědomovaný, ale o to závažnější.

Prvky transgeneračního přenosu, jakož i „tlaku výročí“, se objevují v rámci opakování rodinné historie (o tomto principu také v rozhovoru s epigenetičkou Taťánou Maříkovou Nejsme obětí vlastních genů). Namátkou táta odešel od rodiny ve věku, eventuálně i v situaci podobné té, kdy posléze podobně jednal i syn. Podobně to bývá i s mimomanželskými vztahy, a dokonce i s výraznější změnou zaměstnání. Tj. s tzv. nastartováním nové kariéry.

21. 8. – staré jizvy stále bolí

Pro moji generaci je 21. srpen každoročně zásadním výročím. Nepřináší právě šťastné okamžiky. „Staré jizvy“ pobolívají.

Autor: on Wikipedia.org / National Archives, podle licence: GNU GPL

Výročí z osmašedesátého působí dost možná s odstupem času méně než datum 21. 8. 1969. Rok předtím byl prožitek traumatu snížen víceméně celonárodním, přesněji celostátním odporem proti okupaci. Jistě, byla to tragédie. Ze vzpomínkového černého flóru ale ční nejeden heroický, ale i komický příběh. Vzpomínám na dámu, jež v rámci vyrovnávání se s rodinným traumatem s rozzářenýma očima vyprávěla, jak jako mladá holka jezdila v oněch srpnových dnech s tatínkem na motocyklu. Likvidovali nebo ještě raději otáčeli u silnic ukazatele směru. Onen již poměrně známý příběh jsem slyšel v srpnových dnech.

Proto považuji za závažnější letošní kulaté výročí srpnových událostí roku 1969. „Pendrekový zákon“ podepsaný milovanými politiky jakoby všem sděloval: „Pryč a pryč je všechno, všechna má naděje.“

Na vysokoškolské přednášce se ptávám zhruba dvacetiletých posluchačů, co pro ně dnes znamenají srpnové události šedesátých let minulého století. Zdá se, že tu jde o podobnou intenzitu traumatu, jako bych se zajímal o pocity související s třicetiletou válkou. Tenkrát Švédové u nás cosi ukradli, ale „co bylo, to bylo“. Dnes je to již jedno. Máme jiné problémy.

Dobře tak! Mileniánům přeji, aby se nesetkali s masovým traumatem výročí. Snad je ani transgenerační přenos nepostihne.