Nick Middleton napsal Atlas zemí, které neexistují. Nejsou uznány jako státy. Nejsou členy OSN. Judith Schalansky coby „nejkrásnější knihu v Německu v roce 2009“ a „nejkrásnější cestopisnou knihu ve Francii 2010“ vydala Atlas odlehlých ostrovů. Jde o padesátku odlehlých destinací, které nenavštívila a nikdy nenavštíví. My jsme ovšem jinačí kabrňáci. Máme soudní znalce z oboru, který neexistuje.
Co se dozvíte v článku
„Syndrom tzv. zavrženého rodiče neuznává ani jeden z vládních rezortů, které mají vliv na rozhodování rodinných sporů o dítě. Syndrom není uznán jako diagnóza ani v mezinárodním měřítku a kliničtí psychologové a psychiatři s tímto pojmem vůbec nepracují.“ Tolik internet. „Syndrom zavrženého rodiče nikdo neuznává. Ať ho soudy přestanou používat proti dětem,“ čteme slova poslankyně TOP 09 Jitky Chalánkové.
Argumenty používané proti existenci syndromu
Ministerstva jí v tom dávají za pravdu. Opět z internetu: „Opakovaně a trvale dochází u nás k mylnému překladu pojmu ‚syndrom zavrženého rodiče‘ – Parental Alienation Syndrome. A z toho vyplývá i zavádějící výklad celého jevu. Anglický výraz ‚alienation‘ znamená ‚odcizení‘ – nikoliv zavržení, jak se bohužel opakovaně, ale mylně uvádí. Respektive takto jej mylně do českého povědomí uvedl a přeložil populista tohoto jevu, psycholog Eduard Bakalář,“ uvedla před časem pro server Lidovky.cz někdejší mluvčí ministerstva zdravotnictví Štěpánka Čechová.
Nic proti nezbytnosti přiměřeného překladu. Nelze vyvolávat dojem, že tímto syndromem se projevuje rodič. Leč pozor – trpět (ve smyslu strádat v jeho důsledcích v chování potomka) zavržený rodič trpí. Název přece jen není to nejpodstatnější.
Argument, že syndrom zavržení neexistuje, neb není uveden v platné klasifikaci duševních chorob, je sice zdánlivě neprůstřelný, leč lze v něm najít prvky tzv. eristické dialektiky. Tj. vedení sporu tak, aby nám bylo nutno vždy dát za pravdu. V patřičných seznamech není uveden namátkou ani syndrom sesazeného prince, syndrom vyprazdňujícího se hnízda, syndrom prostředního dítěte, syndrom nadměrné závislosti na rodičích (u dospělých osob), syndrom pozdního nedělního odpoledne a mnoho dalších…
Syndrom možná neexistuje, jeho příznaky ano
Dovolím si osobní úvahu: Syndrom popsaný nejprve v USA R. A. Gardnerem a u nás tak propagovaný Eduardem Bakalářem byl mj. využíván tzv. militantními otci. Jde o pány, s nimiž lidově řečeno bylo u soudu zameteno, leč oni neviděli ani v náznaku „břevno v oku svém“. Nejeden z nich o – jak známo slepou – spravedlnost usiloval s taktem řeznického psa. Akce vyvolává reakci.
Pokud čirou náhodou – přinejmenším podvědomě – usuzujete, že dítě patří tomu, kdo je porodil, pak se ve vás probudí lingvista a ctitel mezinárodní klasifikace nemocí. Co tam není uvedeno a co (no fuj) není správně přeloženo z angličtiny, existovat prostě nemůže.
Jisté je, že tzv. syndrom zavrženého rodiče byl v minulosti důvodem k sice zcela ojedinělým a sporným zásahům proti dětem. Tyto zásahy vedly dokonce k umístění dítěte na psychiatrickou kliniku. S paní poslankyní lze souhlasit i v následujícím: Znalecké posudky by neměly platit za jediný a nejsilnější argument.
Oprávněné odmítnutí syndromu ani v nejmenším neznamená, že jednotlivé příznaky, jež byly do něj shrnovány, neexistují. Mohou souviset s ovlivněním dítěte, s jeho vcítěním se do přání druhého z rodičů. Eventuálně se snahou zavděčit se v nově vytvořené rodině. Odmítnutí neznamená, že nadále neexistují postupy manipulace s dítětem, možnost jeho mentálního programování určitým směrem, tzv. mytí mozku, využívání kognitivní disonance atd.
Projevy dětí v praxi psychologa
Ve výpovědi nezletilých nacházím mj. i:
Kampaň shazování
Dítě projevuje výraznou nenávist vůči druhému rodiči. Velmi ochotně a bez známky studu začne vyjmenovávat řadu negativních projevů chování druhého rodiče, jeho špatných vlastností a činů. Tím zdůvodňuje svůj postoj odmítání konkrétní osoby. Podotýkám – dítě se v případě pravdivého popisu nemá za co stydět. Právě naopak má právo na pomoc i ochranu. Nicméně fakticky týrané děti stud pociťují, chování tyranů vysvětlují svými chybami atd.
Slabé, absurdní nebo žádné odůvodnění nenávisti
Své odmítání druhého rodiče často děti vysvětlují vágně či ex post objektivně neprokazatelně.
Nedostatek ambivalence
Dítě vnímá rodiče černobíle. Pečující rodič je skvělý, milovaný, nedělá chyby. Naopak druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. Dítě není schopno uvést při své výpovědi kladné či záporné rysy ani u jednoho z rodičů.
Maximální podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů
Pokud jsou přítomni oba rodiče, dítě reflexivně podporuje a prezentuje názor programujícího rodiče. Argumentace dítěte bývá často ještě radikálnější a důraznější než u programujícího rodiče.
Chybějící pocity viny
Dítě necítí výčitky za své chování, chybí jakýkoli vděk za věcné dárky nebo jiné projevy zájmu a citu. Výdaje a příkoří odmítaného rodiče vidí jako spravedlivý trest.
Přítomnost vypůjčených scénářů
Sdělení jsou často totožná s výrazy programujícího rodiče. (Ty bývají dostupné přinejmenším v soudním spisu).
Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče
Příbuzní, ke kterým mělo dítě dříve kladný vztah, jsou nyní také jednoznačně odmítáni. Pokud se snaží o kontakt, nezletilí tvrdí, že obtěžují.
Možnosti manipulace
Rodiče, kteří manipulují s dítětem, často vyzdvihují a pak zneužívají práva potomka vyjádřit svůj svobodný názor.
Velmi časté jsou:
- Potíže s předáváním dětí, resp. nepředávání dětí. Zdůvodnění:„Já ho přemlouvám, ale on nechce.“
- Nechuť, ba i zákaz poskytování informací o dětech.
- Přinejmenším nadměrná kritičnost k novému partnerovi zavrženého rodiče.
- Prodlužování soudního řízení pro údajnou nemoc, zaneprázdnění právního zástupce ap.
- Přihlašování dětí do kroužků fungujících v čase soudem určeného setkání se zavrženým rodičem.
K soudu se nechodí pro spravedlnost…
Není nejpodstatnější, zda o výše zmíněných projevech dítěte hovoříme jako o syndromu zavržení rodiče nebo o odmítání jakéhokoliv kontaktu s rodičem jeho dítětem. V drtivé většině případů není podobné odmítání podmíněno předchozím týráním potomka ze strany zavrženého.
Navíc – jen pro ilustraci, neb argument to není: ani týrané děti obvykle své rodiče nezavrhují. Přesvědčivý příklad ukazuje tzv. Kuřimská kauza. Týraní sourozenci matku nezavrhli, byť by jistě takové rozhodnutí mohli zdůvodnit lépe než chlapec tvrdící: „S tatínkem se nechci vidět, protože mne vždycky nutí jít do cukrárny a tam mi objedná vanilkovou zmrzlinu, když já chci šmoulovou.“
Pravda je, že zákonodárci „bezdůvodné, trvalé či opakované bránění ve styku rodiče s dítětem, jež není svěřeno do jeho péče“ přiměřeně ošetřili v § 889 Občanského zákoníku. Žel pravdou je též, že „k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek“. Rčení lze doplnit povzdechem: „Pravda vítězí, protože pravdou je to, co zvítězilo.“
ČLÁNKY DO MAILU