Ranhojiči, potulní bradýři, porodní báby a koneckonců také lékaři měli stále co dělat. V dobách moru či jiných smrtících epidemií obchod s amulety jenom kvetl. Lidé věřili v pomoc dryáků, zaříkání, vykuřování, sušených ropuch i jedovatých chemických sloučenin.
Amulety proti moru
Pod lidovým názvem dryák se skrýval univerzální všelék, který se po celá staletí používal na léčbu všech neduhů včetně moru. Byl také považován za účinný protijed. Jeho oficiální pojmenování theriak pochází z řečtiny. Složení se v průběhu dob značně lišilo, zpočátku jej tvořily živočišné přísady, později převažovaly ty rostlinné. Nevyhnuly se mu ani drogy, významnou součástí bylo také opium. Kromě desítek druhů bylin a koření, jako jsou například zázvor, skořice, šafrán, pepř, česnek, růže, třezalka, čertovo lejno, kadidlo nebo myrha, obsahoval i extrakt ze zmijí, želví prášek nebo kachní krev. Theriak původně vznikl jako tajný recept krále Pontuse (134–63 př. n. l.), kterému usilovala o život jeho vlastní matka.
Proti moru a otravám všeho druhu se nosily na těle všelijaké amulety, které měly mít magický a ochranný účinek. Většinou se jednalo o různé části živočišných těl, sušené byliny, kameny nebo chemické prvky a sloučeniny. Mor se léčil i zlatým práškem a drcenými perlami. Například jeden z protimorových talismanů doktora Jessenia (1566–1621) se měl nosit na spodní části oděvu. Tvořily jej tyto ingredience: „Půl unce arzénu, dvě drachmy rtuťové sloučeniny, jednu drachmu zmijích pilulek, jednu a půl drachmy práškového magnetu, po jedné drachmě jantaru a hřebíčku, po jednom skrupulu drceného hyacintu, smaragdu, safíru, rubínu, chrysoprasu, a nakonec ještě půl skrupule šafránu.“ Neméně zajímavý byl recept na amulet z ropuchy ze 17. století…
Exkrementy a živočišné přísady
Kromě mnoha živočišných přísad, jakými byly ropuchy, ještěrky, hadi a štíři, netopýři a vnitřnosti savců, se s oblibou používaly sušené exkrementy, a to lidské i zvířecí. Například na léčbu ledvinových kamenů se používala horká směs z holubího trusu a medu, proti bezvědomí zabírala dětská moč a při duševních chorobách pomáhala několik let odleželá vysušená lidská stolice.
TIP: Dějiny šílenství – hysterie se léčila vibrátorem
Ale to rozhodně není všechno. Řada léků a amuletů se také připravovala z různých částí lidského těla, ideálně z odsouzenců, oběšenců nebo mumií. Například známý lékař a alchymista Paracelsus (1493–1541) používal prášek z odsouzence popraveného, probodnutého nebo oběšeného za slunečného počasí. Tento prášek měl údajně velkou moc.
V knize Dějiny Medicíny Roy Porter uvádí, že ve Pharmacia Antverpiensis z roku 1661 je popsána řada léků připravených z lidských lebek, ve Pharmacopoeia Leodiensis z roku 1741 také léčebný olej z dešťovek a antidotum (protijed) bezoár, který se vytahoval z útrob přežvýkavců, kde se přirozeně utvářel v podobě jakéhosi kamene. Londýnská Pharmacopoeia z roku 1746 pak konečně vypustila ze seznamu léčivých látek lidské sádlo, pavučiny, roh nosorožce či panenské mléko. Při léčbě se rozhodně nešetřilo ani částmi těl bájných zvířat, běžně se používal prášek z rohu jednorožce, zejména jako protijed. Pochopitelně se nahrazoval rohem ze skutečně žijícího zvířete, nejčastěji narvala. Mezi posilující prostředky patřila například krev muže, kterému byla useknuta hlava, na rány od šípů se zase ideálně aplikovala mast z panenské krve odebrané za úplňku ve znamení panny.
Ochrana zdraví dítěte
Talismany a amulety se kromě léčby, ochrany před morem a různými jedy také používaly pro zajištění plodnosti a početí, ochranu a zdraví dosud nenarozeného i narozeného dítěte nebo pro udržení šťastného manželství. Do kolébky dítěte se vkládaly ochranné předměty, vykonávala se řada rituálů, pro těhotné ženy platila různá pravidla a tabu, v domácnosti byly rozvěšeny magické předměty na ochranu před zlými duchy.
Galerie: Historie porodnictví – málokteré dítě přežilo
Jednou z významných léčebných rostlin pro matku a dítě byla pivoňka. Jednak fungovala jako účinné antiepileptikum, jednak ochraňovala děti před křečemi či jejich náhlým úmrtím. V kolébce pomáhala proti zlým duchům a jako prevence různých nemocí. Proti epilepsii se nosil jako prevence kořen pivoňky vykopaný za zvláštních okolností ve váčku zavěšeném kolem krku. Měl silnou ochrannou moc i proti jiným nebezpečím. Zrna či kořen pivoňky se rovněž navlékaly jako korálky a dávaly dětem kolem krku. Bylo též možné vykoupat dítě ve víně svařeném s pivoňkou, zajišťovalo to jeho zdraví a ochranu. Prášek ze zrnek pivoňky ve víně pak působil proti jedu a dokázal člověku navrátit ztracenou řeč.
Kořen mandragory na všechny neduhy
Velice populární byl kořen mandragory, který popsal už starověký učenec Pýthagorás (570–510 př. n. l.). Získával se za poněkud specifických podmínek. Měl se vykopávat pod šibenicí, přivazoval se k němu černý pes a člověk, který tento úkon prováděl, měl mít zacpané uši smolou či voskem, aby neslyšel nářek a kvílení toho kořene, jinak by jej čekala smrt. Kořen se nazýval mužíček, protože připomínal lidskou postavu. Mohl být mužský, nebo ženský. Spousta dryáčníků a ranhojičů, kteří prodávali léky a amulety, nabízela kořen mandragory za drahé peníze nebo jej falšovala.
Mathioli doporučuje šťávu z kořene nebo svařené víno s oloupanou kůrou z kořene k anestetickým účinkům, což bylo v době neznalosti žádné anestezie velmi praktické řešení. Jinak se ale mandragora využívala k léčbě a ochraně proti všelijakým neduhům, samozřejmě už tehdy se vědělo, že nadměrné požití tohoto toxického halucinogenu může člověku přivodit smrt.
ČLÁNKY DO MAILU