Tělo je záznamník. Co mu nahrajete, to vám jednou přehraje

Bolí vás hlavička, srdca polovička? Pokud jste paní či dívka, eventuálně homosexuál, pak vám lidová píseň sděluje příčinu oné bolesti. Je to proto, že jste „oklamali šohajíčka“. K podobným koncům lze dospět i v rámci jiných partnerských konstelací. Ve všech možných variantách se mohou objevit i další nesnáze. Zmíněná píseň je starší než pojem somatizace.

Vymyslel jej počátkem minulého století Freudův souputník, kolega, c.k. spoluobčan a také trochu rival Wilhelm Stekel (1868–1940). Somatizace je v jeho pojetí transformací emočních konfliktů do tělesných projevů. V podstatě jde o totéž, co Freud a Breuer nazývali konverzí – typickou pro pohybové i smyslové příznaky hysterie. Bývala to přímo šaramantní doba, v níž adepti vědy o duši věnovali velkou pozornost rozdílům mezi záchvatem epileptickým a hysterickým. Dnes aby tzv. velký hysterický záchvat člověk pohledal. Sám jsem ho viděl s plnou parádou jen jednou. Současní odborníci somatizaci popisují jako tendenci prožívat a komunikovat psychický distres formou tělesných příznaků.

Postižený vyhledává léčbu příznaků a vyhýbá se jejich porozumění

Jde o reakci na intenzivně prožívaný, negativně na organismus působící, osobnost jedince škodlivě zatěžující, metaforicky nazývaný „zlý" stres… Jinými slovy duševní napětí se přenáší do tělesné oblasti, což vede k somatickým příznakům bez organického patologického podkladu.

Postižený vyhledává léčbu oněch příznaků a jako čert kříži se vyhýbá porozumění a nápravě jejich kořenů. Nabídka somatických příznaků s možnou psychogenní prapříčinou je opravdu pestrá. Přesněji jde málem o cokoliv, kam oko lékařovo dohlédne. Namátkou poruchy kardiovaskulárního, gastrointenstinálního, respiračního, neurologického systému, bolest, změny v činnosti kostrového svalstva, chronická únava.

Čím tlustší složka vyšetření, tím banálnější příčina potíží, říká lékař Jan Hnízdil.

Dobře maskovaná deprese

Mimořádně častá – oficiálně v klasifikaci chorob nezařazená – je tzv. larvovaná (maskovaná) deprese. Projevuje se převahou tělesných příznaků a bolestí v situaci, kdy „duše pláče“.

Ch. Gay v příručce Bipolární porucha vydané poprvé ve Francii roku 2008 uvádí, že správná diagnóza této choroby bývá uskutečněna v průměru po osmi letech „chození po doktorech“. Nedovedu odhadnout, jak podobný průměr vypadá u nás. Předpokládám přece jen kratší dobu. To ovšem nic nemění na tom, že „včera může být pozdě“. Kvalita života se snižuje, riziko sebevraždy se časem zvyšuje a náklady na (marnou) léčbu rostou.

Pokud vás dejme tomu hodně bolí záda, neobcházejte lékaře různých specializací v touze po předpisu Ibuprofenu. Lze tak získat – jak se kdysi říkávalo – nadnormativní zásoby, leč depresi to neléčí.

Pokrok věd o člověku je mohutný a nezadržitelný. S ním mj. souvisí i dobrá zpráva. „Tendence vyjadřovat psychický distres prostřednictvím tělesných příznaků je natolik běžná, že ji lze považovat za jev normální,“ dí významní zahraniční odborníci. S úpravou podmínek a souvislostí situace stav obvykle pomine, nebo se alespoň zlepší. Pokud ovšem opakujete rozličná vyšetření a tělesné příznaky přetrvávají bez zjištěné somatické příčiny, je to jiná.

Oč jde u somatoformních chorob?

Zmíněné nemoci často navazují na výrazně stresové životní události a jejich řetězce. Namátkou – zemřel vám někdo blízký. Rozvod je realitou typu „blesk z čistého nebe“. Děti „vyletěly z hnízda“ a vy si najednou připadáte tak nepotřební. Ztratíte práci. Nemůžete se věnovat vyhraněnému koníčku… To vše a mnohé jiné vyvolává další negativní změny a pocit bezradnosti. Je těžké reálně „volat o pomoc“. Ostatně leckdy ani není koho a kam. Nabízí se „řeč příznaků“. Ne nadarmo významný psychiatr E. Berne konstatoval: „Když vás dlouho nikdo nehladí, začne vám vysychat mícha.“

Hledejte, jistě mi něco je

Nemocný se o své zdraví bojí, opakovaně vyhledává rozličné zdravotníky, jakož i léčitele. S těmi, jejichž pacientem byl v minulosti, nebývá spokojen. Nevěří tomu, že by jeho potíže neměly tělesný podklad, byť to již slyšel opakovaně. Existenci tělesného onemocnění – třeba jiného, než vyvolalo obavy – nelze samozřejmě vyloučit. Pokud je podobné diagnostikováno, není jím vysvětlena intenzita, povaha a rozsah pacientem uváděných příznaků. Dotyčný má nadměrný strach z aktuálního stavu i prognózy do budoucna.

Někdy lze najít v tomto směru úspěšný trénink z dětství. Buď jde o formu jakési sociální dědičnosti – imitace dávných rodičovských stesků, nebo je živá vzpomínka na velkou pozornost, jež kdysi doma věnovali každé bolístce. Somatické příznaky mohly mimo jiné sloužit i k získávání, ba přímo vymáhání pozornosti, k citovému vydírání, k vyhnutí se povinnostem nebo trestům. Co se v mládí naučíš…

Blízcí pacienta mívají při hodnocení jeho zdravotního stavu tendenci k černobílému vidění. Buď bez výhrad přejímají a tím i podporují ty nejhorší obavy, nebo naopak vše odmítají a zesměšňují. Pozor: Nepříjemné, obvykle bolestivé příznaky nejsou postiženým vymyšlené (vždyť ani hypochondr není simulant; je skutečně nemocný). Nelze je dlouhodobě zvládat volním úsilím ani vědomou kontrolou.

Co s tím?

Konfrontace ve smyslu „kdo má pravdu“ není řešením. „Svou pravdu“ má jak pacient, tak i jeho mentor. V naznačených souvislostech lze popsat i další extrémy. Na jedné straně je to alexithymie, tj. neschopnost dostatečně jasně slovy vyjádřit svůj psychický stav, potřeby a přání. Opak lze zvučně, leč tvrdě nazvat „věčné skuhrání“. Negativní myšlení triumfuje. Ne-li každý, tak přinejmenším mnozí „mají svých starostí dost“. Těžko pak od nich čekat trvalé pochopení a vnímavé naslouchání.

Velmi stručná dobrá rada dí: „Nebojte se psychiatra ani psychologa“. Výčet vynikajících lidí, kteří občas potřebovali jejich pomoc, je imponující. Zařadíte se do dobré společnosti. Navíc bude líp.