Nějak jste zapomněl vysvětlit, v čem si odporují ty moje dvě věty.
Napsal jsem celkem jasně, že si doktor injekci vykázal a nepíchnul mi ji. Jako pochybení se dá pochopit, když ji píchne a zapomene vykázat, ale obráceně?
Nevím, kde jste se dočetl o tom, že jsem to vyhodnocoval jako desetiletý kluk. Rodiče si to přečetli ve zprávě a ptali se mě, proč jsem tak řval, když jsem to měl mít umrtvené. Děláte blbce z děcka, ale že si doktor (pod Hippokratovou přísahou) zřejmě ztopil odepsanou medicínu pro sebe nebo pro jiného feťáka, to vám tak nějak nevadí.
Taky byste ve vašem věku a při vašem vzdělání mohl pochopit, že když někdo něco "použije proti mě", nemusí to nutně znamenat, že mi ublíží na zdraví. Spousta lékařů používá při komunikaci s pacientem a jeho blízkými hromadu odborných nebo latinských výrazů. Těžko mi namluvíte, že neznají český výraz pro tibii a fibulu. Je to jen pohodlný způsob, jak obcházet povinnost informovat pacienta o diagnóze, protože kdyby tomu pacient rozuměl, mohl by do toho chtít kafrat nebo mít zbytečné dotazy.
Nevhodná komunikace není určitě ten nejhorší prohřešek, ale třeba někde tady ta škála zneužívání jejich odbornosti začíná. Pokračuje okrádáním všech pojištěnců vykazováním neprovedených zákroků (viz kauza zubařů a neprovedených plomb) a končí (nebo nekončí?) to třeba ovlivňováním výsledků studie, pokud má k tomu lékař-výzkumník odpovídající motivaci. Pak jsou samozřejmě lékaři, kterým jen takové jednání cizí a kteří toho pro pacienty udělají naopak mnohem více, než za jsou placeni. Ale to platí i o těch ostatních profesích a není to otázka titulu, ale charakteru.