Vlákno názorů k článku Test tuků a olejů: Jak to vidí technolog od EC - Tisickrat opakovana lez se stava pravdou? Nasycene mastne kyseliny...

Tisickrat opakovana lez se stava pravdou?

Nasycene mastne kyseliny ve strave skodi zdravi? Tohle muze prohlasit jenom nekdo, koho nezajimaji vysledky vice nez padesati let vyzkumu, ktere nebyly schopny opakovane prokazat jakykoliv skodlivy vliv nasycenych mastnych kyselin na lidske zdravi.

Absence dukazu neni sice dukazem absence, ale v pripade takhle dlouheho zkoumani a utracenych bilionu dolaru priznivcu teorie o skodlivost tuku to jiz neco naznacuje.

Je to smutny pohled, ze lide, kteri maji nejvetsi medialni slovo, jsou v podstate nevzdelani ignoranti vedeckeho vyzkumu,

Jedna z poslednich meta-analyz zde: http://annals.org/article.aspx?articleid=1846638

Jeden bonbonek za vsechny: Obyvatele Tokelau jedli tradicne vice nez polovinu energie z kokosu a jejich prijem nasycenych mastnych kyselin byl v prumeru temer dvojnasobny co ve vyspelem svete. Jejich incidence civilizacnich chorob byla radove mensi. Ale pani "technolozka" ma jasno - odbornici pry rikaji, ze kokosovy olej je skodlivy, protoze ma hodne nasycenych mastnych kyselin. Tak urcite.

Jak jsem napsal minule: pokud si na zacatku stanovite falesne predpoklady, dojdete dost pravdepodobne k falesnym zaverum. Takovy clanek nema smysl brat vazne.

A obyvatelé tropických ostrovů mají stejný metabolismus jako Evropané v kancelářích. Tak určitě.

Protože jejich organismus ty mastné kyseliny (z velké části MCT, které tělo neumí ukládat, jen tak mimochodem) zpracovává úplně jinak než organismus lidí jinde ve světě.

Ale OK, najděme nějaké kvalitní úspěšně zopakované studie o Evropanech, kterým údajně nasycené mastné kyseliny škodí.

Aha, ony chybí.

Není etické provádět výzkumy na lidech. Bylo by fajn, některé testy prováděné na krysách, zkusit na lidech. Změřit, kolik jich a na jaké problémy umře, kolika se narodí postižené děti a kolik potratí. Ale není to možné udělat.

Takže se v zásadě provádí jiné dva typy analýz:

1. Demografická. Prostě se zjistí, že lidé žijící ve slunných krajích žijí déle než lidé žijící v krajích, kde je skoro pořád tma. A pak už je jen na vědci, které z jevů označí za původce. Roste tam lépe ovoce a zelenina, takže to bude tím, že "sluneční" lidé jedí více ovoce a zeleniny. Nebo to bude olivovým olejem. Nebo jahodami. Vínem. Prostě máte velký výběr a nelze ho obhájit ani vyvrátit, protože pozorovaný jev objektivně existuje, ale příčina už objektivně určit nelze.

2. Excesy. Zaměříte se na několik mimořádných případů a pak je označíte za běžné. Kupříkladu hledáte populaci, která nějaký znak vykazuje nebo nevykazuje. Když ji najdete, tak tak ji dáte za příklad. Obvykle se bohužel dostanete na populace velmi malé (obyvatelé polynéského ostrova Tuba Tuba), takže výsledek je na úrovni statistické chyby. Přesto je to oblíbená metoda výzkumu (v komunitě XY ve městě ABC byl zjištěn dvojnásobný výskyt nemoci JKL).

Zkrátka, na lidech se to testovat nesmí (a to je dobře), takže se nikdy objektivně nedozvíme, jak to doopravdy je. Je to jak s mobily v minulém tisíciletí - myši to blbne a po desítkách hodin zabíjí. Ale to ještě neznamená, že to na lidi funguje stejně.

Nehledě na to, že navzdory populárnímu názoru není člověk jen jeden živočišný druh (respektive že by si druh homo sapiens sapiens zasloužil několik poddruhů, což by ovšem nebylo politicky korektní). Lékaři znají řadu věcí, které se u lidí liší už podle krevní skupiny. A pak je tu plno dalších velkých metabolických odchylek - část světa nemá problém v dospělosti trávit mléko jiných savců. V jiných částech světa naopak aby takového člověka pohledal. Takže i kdyby se něco objektivně prokázalo na jedné skupině lidí, tak pro jiné to platit nemusí. Víte kupříkladu, že existuje genetická odchylka, díky které jsou lidé imunní vůči malárii? Kdyby na nich někdo udělal studii o nebezpečnosti malárie pro lidskou populaci, tak bude výsledek asi dost mimo mísu. Dalším dobrým příkladem je metabolismus alkoholu. Jde o produkci jistého enzymu, který šptěpí ethanol na kyselinu octovou a methanol na kyselinu mravenčí. U nás je produkce "běžná". Ale v částech asie existuje populace, která na tom není tak "dobře", takže se ožerou jak dogy velmi rychle, i po přerušení příjmu alkoholu vydrží opilí dlouho a nemají kocovinu. No a pak věřte někomu, že "kyselina XY je pro člověka zdravotním rizikem".

V mnoha bodech souhlasím, spíš jako doplnění:

Není tak úplně pravda, že se testy nesmí provádět na lidech. Akorát se ty experimenty dělají /1/ krátkodobě (a sledují se změny některých parametrů spojených s rizikem) a /2/ když dlouhodobě, tak se špatnou kontrolou - mění se větší množství parametrů.

On ani není problém, že bychom nevěděli, co je problémem s potravinami, vždyť jeden velký real-life experiment se víceméně samovolně spustil v 18. - 19. století (cukr, bílá mouka) a druhý ve století 20. (zpracované potraviny). Výsledky taky vidíme poměrně jasně.

Z tohohle hlediska je snaha hledat řešení u primitivních národů poměrně logická.

Spíše jde o problém analýzy -> snahu rozložit problém na dílčí části, co konkrétně v potravinách je problematické. Pak se přijde s hypotézou (tuky, nasycené mastné kyseliny, cukr, sůl...) na základě nějakého pozorování a tu hypotézu pak mnozí vydávají za pravdu bez toho, že by prošla rigidním testem.

Často je testování hypotézy založeno na více krocích, např. se zjistí populačně, že vyšší hladina cholesterolu značí vyšší riziko úmrtí na infarkt (u bílých mužů středního věku) a pak se krátkodobým experimentem zjistí, že příjem nasycených mastných kyselin zvyšuje hladinu cholesterolu. Máme zde slabou podporu hypotézy o škodlivosti nasycených mastných kyselin, ale je potřeba ji ověřit nějakou studií na delší časové škále a dalších demografických skupinách. A když se provede takováhle důkladnější prospektivní studie, najednou se nám to rozplyne. Korelace není důkazem kauzality, ale kauzalita vede ke korelaci.

Pak je ovšem potřeba se vrátit k rýsovacím prknům a zkoumat dál. Třeba zjistit, že rizikovým faktorem infarktu není hladina celkového cholesterolu, ale počet lipoproteinových částic nízké hustoty (LDL-P), vysoké hustoty (HDL-P), zánětlivost a další faktory. Třeba zjistit, že nasycené mastné kyseliny obecně zvyšují jak HDL cholesterol, tak LDL cholesterol, ale příliš nehýbou počty částic.

Jenomže mezitím se původní hypotéza podepřená velice chabými důkazy ujala mezi mediálně vděčnými tvářemi a žije si svým životem.

Ve skutečnosti přitom vidíme, že je to všechno výrazně složitější a že snaha hledat viníka civilizačních chorob mezi dílčími faktory stravy je v podstatě odsouzena k nezdaru.

Neřekl bych, že existuje více živočišných druhů člověka, ale že se člověk přizpůsobil životu v mnoha různých prostředích, což vede k odlišným výsledkům z důvodu odlišných evolučních tlaků. Na druhou stranu to neznamená, že si z izolovaných národů s extrémní stravou nemůžeme vzít ponaučení nebo že nemůžeme jejich stravu alespoň otestovat na lidech z jiné části světa.

Klasickým příkladem jsou Inuité a Steffansonův experiment. Steffanson byl původem Kanaďan s předky z Grónska (tedy evidentně Evropského původu na rozdíl od Inuitů), který trávil hodně času na polárních expedicích a mezi Inuity. Všiml si, že na jejich tradiční stravě sestávající se z nějakých 90 % z mastných produktů a že na této stravě se jemu, ale i jeho dalším známým z Evropy daří být velmi zdravý bez stop vitaminových deficiencí a dalších předpokládaných negativních dopadů takovéto stravy. Tehdy mu nikdo nevěřil, tak se rozhodl udělat kontrolovaný experiment, kdy spolu ještě s Andersenem jedl celý rok jenom mastné produkty a podroboval se pravidelným lékařským vyšetřením (třeba testy na ketolátky v moči jako důkaz dodržování diety).

Takže ač samozřejmě určitým aspektům můžou být lokální populace přizpůsobeny lépe než bílý muž, není to nutně vždy.