„Počkejte, prosím, ještě odpoledne ‚stírám‘ jednu firmu a pak bych měl čas, nebude to na vás pozdě?“ Pavel Hanke je ředitel ostravské pobočky EUC Kliniky, ale čas si i ve svém náročném dni našel nejen na rozhovor. Když se začaly ozývat firmy, které potřebují otestovat zaměstnance, do nabitého programu ještě vsouvá výjezdy s mobilním týmem a odběry antigenními testy.
Jak v praxi testování probíhá, jak s lidmi mluvit, aby jim celá tahle situace nevadila, a jak vše elegantně vykomunikovat, i když „si někdo vytáhne černého Petra“ v podobě pozitivního covid testu, přibližuje v našem rozhovoru.
Jak se manažer velké kliniky dostane k tomu, že jezdí s mobilním týmem a štětičkami provádí odběry vzorků z nosohltanu?
Inspiroval mě velký počet firem, které se nám hlásily a projevily o testování zájem. Chtěl jsem, abychom zajistili perfektní servis a vše dobře zorganizovali. Tak jsem si řekl: Proč to nevyzkoušet sám, nezjistit, co odběrové týmy na místě čeká? V životě si máte vyzkoušet co nejvíce věcí, i ten manažer pak umí reagovat na každou situaci a dotaz. A od dvaceti let jsem primárně zdravotník, nejdříve jsem jezdil se sanitou, později se záchrankou, pracoval jsem i u letecké záchranné služby.
Testy jsou podle Pavla Hankeho přesnější – a pak ty méně přesné
Jedna věc je samotestování zaměstnanců, které některé firmy zvolily, druhá pak třeba vy – profesionálové s mobilním týmem. Dá se to – co do kvality výsledků – vůbec srovnat?
Otázkou samozřejmě je, co firma chce a jaké má sama možnosti. Ale je logické, že když se budu testovat sám, nikdy to nebude tak kvalitní jako od profesionálů. Ti vědí, jak správně používat stěrovou tyčinku, jak hluboko ji zasunout a kam přesně. Navíc jsou různé vypovídací schopnosti nakoupených testů.
Takže i testy jsou kvalitní a nekvalitní?
Spíš bych řekl přesnější a méně přesné. Na trhu je testů už velké množství. Na výtěry z nosu, z nosohltanu, plivací, lízátkové… Když je srovnáte, nakonec dojdete k závěru, že nejpřesnější a nejvíce vypovídající jsou testy pro profesionály na výtěry z nosohltanu. Můžete si je už koupit sama, ale vy sama nebo váš rodinný příslušník nebudete tu štětičku umět použít správně a na správném místě. Je lepší mít zkušenosti. V mém případě to bylo tak, že mě kolegové zaučili. Nejdříve jsem je sledoval při práci, a pak se celý úkon učil pod jejich dozorem, abych „chytil do ruky ten správný grif“.
Testování není příjemné nikomu ani doma, natož s kolegy z práce po boku. S jakou atmosférou se setkáváte?
Mile mě překvapuje, že nálada bývá spíš příjemná. Samozřejmě se najdou zaměstnanci, kteří primárně přistupují k testům odmítavě se slovy „vy se mi budete šťourat hluboko v nose a já myslel, že jen na kraji“, ale to jsou jednotky. Důležité je také s nimi mluvit.
Na to je také čas? To mě překvapuje.
Personalisté předem informují, že se bude testovat. Mnozí z nás už to zažili, takže vědí, do čeho jdou. I já jsem pacientem a taky zdravotníkem, takže dobře vím, jaké to je nevědět, co se s vámi děje. Primárně se tak každého nejdřív zeptám, jestli už test absolvoval, a podle odpovědi se zařídím dál. Řeknu, že se dotyčný nemusí bát, že to jen nepříjemně šimrá a trvá pár sekund. Často se to dá i převést do legrace. Je to o důvěře, musíte mít jako člověk důvěru k týmu, který přijede.
Pozitivních lidí je minimum. Výsledek se jim má sdělit šetrně.
Vidíte denně spoustu lidí. Jaká mezi nimi ohledně testů panuje nálada?
Není zlá nebo nepříjemná. Je to vlastně jako u všech hromadných akcí – ať už v dobrém, kdy se v normálních časech jezdí tmelit kolektiv – tak i teď. Když je více lidí pohromadě a projdou jedním testovacím místem, tak si cestou ještě popovídají, pořeší, jaký pocit při testu měli, a patnáct minut počkají na výsledek.
Určitě je ale „po legraci“, když se mezi testovanými objeví někdo pozitivní. Ve svém okolí jsem slyšela, že se třeba tato informace nesděluje nijak opatrně nebo stranou. A nedovedu si představit, že na mě mezi kolegy ukazuje někdo prstem.
S tím se dá velice citlivě pracovat. Jednotlivé zaměstnance evidujeme pod čísly, která píšeme přímo na testové destičky. A samozřejmě to nemusí být tak, že pak zavoláme: „Jednička a trojka mohou jít a čtyřka a dvojka jsou pozitivní.“
I to jsem už ale zaslechla jako praxi. Jak na to tedy jde jít citlivěji?
Především pozitivní antigenní test ještě jistě neznamená, že jste covid pozitivní, to musí potvrdit mnohem přesnější PCR test a z toho vycházíme. Řekneme na místě, že testy vyšly negativně a jen prosíme jednoho konkrétního člověka, že bychom test zopakovali, protože nevyšel. A pak se domluvíme dál. Jde skutečně o jednotky případů, u nás na severní Moravě jsou to z mé zkušenosti třeba tři případy ve firmě, která má tři sta zaměstnanců, a třeba ani jeden ve firmě se sto lidmi.
Co tedy čeká člověka, kterému vyjde pozitivní test?
Znovu mu všechno vysvětlíme s tím, že má jít domů a zůstat v izolaci, dokud se mu do druhého dne nesdělí výsledek PCR testu. Na nikoho neukazujeme prstem a neříkáme, že je něco špatně. Samozřejmě to je ale otázka přístupu různých zdravotníků a organizací. I nepříjemné věci se dají sdělit tak, aby z nich pracovník neměl pocit ostudy nebo depresi, že třeba způsobil problémy ve výrobě. Vždy se dá všechno vykomunikovat a najít rozumné řešení.
Jak teď vypadá váš den? Ten musí být s touhle prací navíc nabitý.
Někde začínáme třeba už v půl šesté ráno. Firmy dopředu řeknou, v kolik je to pro ně vhodné, a na místě všechno zorganizují. My zvládneme asi šedesát stěrů za hodinu. Někdy jsou firmy rozepsané na ráno a odpoledne po desítkách, jindy třeba jedeme jen do jednoho podniku, kde je sto osmdesát zaměstnanců. Jsou to dlouhé, ale příjemně naplněné dny. Občas vstávám ve čtyři, po téhle práci ještě dělám svou agendu, pak je tu rodina… A den často končí o půlnoci. Je to náročné, ale zároveň se snažím zachovat si klid a optimismus. Není to takhle přece napořád. Vidím už světlo na konci tunelu: už spousta lidí covidem prošla a postupně přibývají očkovaní. Společně s testováním, které mi jednou týdně dává ve firmách smysl, je to určitě cesta ven z pandemie.
Ing. Pavel Hanke, MBA
Začínal jako řidič sanity, vypracoval se na leteckého záchranáře. V průběhu pracovních povinností vystudoval ekonomii. Po 14 letech zdravotnické praxe začal působit na ekonomických manažerských pozicích v nemocnicích v Čechách i na Slovensku. V současnosti je ředitelem EUC Kliniky Ostrava a.s.
ČLÁNKY DO MAILU