Do Osvětimi jsem se vydal po přečtení knihy Laskavé bohyně amerického spisovatele Jonathana Littella. Český překlad tohoto velmi objemného románu, založeného na fiktivních vzpomínkách vymyšleného příslušníka SS (založených na skutečných událostech a doplněný o opravdové historické postavy včetně německého říšského kancléře Adolfa Hitlera) vyšel na sklonku loňského roku. Kniha se čte úplně sama a hrůzy Osvětimi i Březinky popisuje velmi podrobně.
Jak se tam dostat
Malé polské městečko Osvětim se nachází mezi Katovicemi a Krakovem, asi sedmdesát kilometrů od Ostravy. Dostanete se sem pohodlně vlakem z ostravského hlavního nádraží (dvakrát denně sem jezdí přímé rychlíky až z Prahy, u osobních vlaků je nutné přestoupit), případně autem přes Rybnik nebo Bielsko-Bialu. Já jsem zvolil cestu vlakem z Prahy, a abych neztrácel čas, vyrazil jsem už v noci. Tak se dá pohodlně stihnout celý výlet za jediný den a vrátit se do Prahy ještě před půlnocí. Pokud budete cestovat z Moravy, a zvláště z Ostravy, budete to mít mnohem jednodušší.
Kupovat si zpáteční jízdenku do Osvětimi zní tak trochu jako černý vtip. Vězni obávaného vyhlazovacího tábora by za takovou jízdenku dali cokoli. Z Ostravy do Osvětimi se dostanete za pohodlné dvě hodiny s přestupem v dvojměstí Czechowice-Dzedzice (pakliže nejedete přímým rychlíkem). Mohutné osvětimské nádraží ničím nepřipomíná pohnutou historii tohoto místa. Dokonce i informační cedule a směrovky k bývalému koncentračními tábora musíte hledat velmi bedlivě.
K lepší orientaci pomůže mapa města vpravo od východu z nádražní budovy. Právě vpravo od nádraží také vede hlavní silnice, podél které se jde do hlavního tábora Auschwitz (Osvětim). Zhruba po kilometru minete most nad železniční tratí a budete se držet vlevo. Po dalších dvou až třech kilometrech narazíte na veliké odstavné parkoviště pro autobusy, na které přímo navazuje vstupní budova do areálu tábora.
Vstupné se neplatí
Budova je dřevěná a na první pohled tu zaujme trošku nepatřičný bufet. Návštěvníci Auschwitzu i Birkenau (Březinky) nemusí u vstupu do areálu platit žádné vstupné. Pokud však žádáte průvodce s výkladem v některém ze světových jazyků (nebo polštině), musíte se objednat předem a vytvořit skupinku alespoň deseti návštěvníků. V takovém případě zaplatíte symbolické vstupné.
Koncentrační tábor Auschwitz (Osvětim) je poměrně malý, na omezeném prostoru jsou natěsnané řady zděných budov s ubytovnami pro vězně a hlídky. Původně tyto budovy sloužily jako kasárna pro polské jezdectvo. Tábor vznikl v roce 1940 a původně nesloužil k vyhlazování Židů a dalších okupovaných národů, ale k věznění velkého počtu zatčených Poláků. Celkem se sem mělo vejít až 20 tisíc vězňů.
Necelý rok po založení tábora přijalo hitlerovské Německo plán „konečného řešení židovské otázky“ a z Osvětimi se stalo místo, kam putovaly tisíce Židů z celé Evropy. Na takový nával ale nebyl původní tábor připraven a ani při maximální „snaze“ vyhlazovacích čet nedokázal uvolňovat prostor pro stále nové a nové příchozí. Proto vznikl kousek od Osvětimi, v Březince, nový koncentrační tábor Auschwitz II – Birkenau.
Nacistický masokombinát
Při zběžném porovnání obou táborů, nebo alespoň toho, co z nich po válce zbylo, lehce shledáte, že vězni v původním táboře měli daleko lepší podmínky než v Březince (pokud se vůbec dá u koncentračního tábora mluvit o dobrých podmínkách). Budovy tu byly zděné, několikapatrové, se sociálním zařízením, vodou a elektřinou. Naopak v Březince se po prvních několika desítkách narychlo postavených zděných budov, které se zdaleka nevyrovnaly ubikacím v Osvětimi, stavěly výlučně dřevěné kůlny. Původně sloužily k ustájení koní, ale poměrně brzy na jejich místo přišli vězni. Z původních stovek domů se dodnes zachovaly asi jen čtyři desítky, všechny ostatní lehly popelem v roce 1945 při spěšném odchodu Němců a osvobozování tábora.
Vedle Osvětimi a Březinky vznikl v roce 1942 ještě třetí, menší tábor Auschwitz III – Monowitz poblíž obce Monowice. Právě v roce 1942 začalo v celém osvětimském komplexu masové vyvražďování Židů, i vězňů dalších národností. V největším táboře Březinka fungovaly čtyři plynové komory, do kterých putovala část vězňů, kteří při příjezdu do tábora neprošli selekcí a příslušníci SS je shledali nepoužitelnými pro práci, potom nemocní a práceneschopní vězni, kteří už tábor obývali, a další namátkově vybrané oběti.
Mnoho vězňů dlouho vůbec netušilo, že se přímo za jejich zády odehrávají masové vraždy, a že se časem stanou také jejich obětí. Těm, kteří neprošli selekcí při příjezdu do tábora, hlídky namluvily, že se před ubytováním půjdou osprchovat. Nic netušící vězni se museli na místě svléknout a nazí vejít do „sprch“, kde je čekala rychlá smrt v podobě plynu Cyklon B. Ten si Němci nejprve dováželi, později jej dokonce vyráběli vězni v táboru Monowitz.
Denně až 10 tisíc mrtvých
„Sprchování“ vězňů obvykle trvalo patnáct minut. Po této době v místnosti naplněné plynem nikdo nepřežil. Svědci z řad vězňů, které Němci používali pro odstraňování mrtvol, si pamatují na jediný případ, kdy pobyt v plynové komoře přežilo jedno dítě – i to však důstojník SS, který dohlížel na vykonávání masových poprav, zastřelil. Mrtvoly poté určení vězni převáželi do blízkých pecí a spalovali. Při maximální vytížení komor takto celý osvětimský komplex dokázal pozabíjet až deset tisíc lidí denně.
Dnes narazíte na plynové komory pouze v původním táboře Osvětim. Komory v Březince se snažili nacisté v lednu 1945, kdy na tábor zaútočila Rudá armáda, zlikvidovat. Podařilo se jim je vyhodit do vzduchu, zahladit veškeré stopy ale už nestačili. Pro představu, jak velký byl komplex tábora Březinka, si můžete v duchu postavit vedle sebe několik strahovských stadionů. Velikost tábora vás při návštěvě ohromí, a co víc, pokud se rozhodnete celý tábor obejít, připravte se na to, že budete hodně unavení.
Vyhrajte volňásky do wellness! Zúčastněte se Velké fotosoutěže serveru Vitalia.cz!
Březinku lze bez nadsázky označit za „nacistický masokombinát“. V roce 1944, kdy tu bylo nejvíce vězňů, dosáhla kapacita tábora neuvěřitelných 90 tisíc lidí. Právě v Březince působili lékaři SS, kteří v čele s Josefem Mengelem prováděli pokusy na vězních, zejména na ženách a dětech. V táboře Osvětim narazíte na budovu, která byla celá vyčleněna na pokusy na ženách a na informační tabulce si můžete přečíst o osudech několika Mengeleho obětí.
Šibenice pro Rudolfa Höße
Právě Osvětim je se svými zachovalými zděnými budovami útočištěm rozsáhlého muzea. Téměř v každé z nich najdete tématicky laděnou expozici: dokumenty a fotografie o okupaci Polska německou a sovětskou armádou, kupy bot a oblečení po zavražděných vězních, dobově upravené interiéry včetně samotek a míst, kam táboroví dozorci zavírali vězně za trest (například úzké „komíny“, ve kterých mohl vězeň pouze stát a takto ho tam dozorci nechali třeba dva dny). Pozor, na rozdíl od exteriérů se tu nesmí fotit.
V Březince na žádnou expozici nenarazíte. Dřevěné kůlny jsou sice vybavené jako za války, interiéry jsou ale dost chudé: prázdné kavalce pro vězně, případně dlouhé řady suchých záchodů. Při pohledu na latríny člověka zamrazí: s jakou německou precizností jsou otvory do žumpy souměrné, přesně vyříznuté a na milimetr přesně umístěné vedle sebe. Březinka byl dokonale sestavený a promazaný stroj na smrt. Z pohledu nacisty neměl chybu.
Když se v lednu 1945 blížila k Osvětimi Rudá armáda, podařilo se nacistům odvézt většinu vězňů do jiných koncentračních táborů. I tak se v době osvobození nacházelo v celém komplexu na osm tisíc lidí. A v táborových skladech přes milion kusů oblečení a téměř osm tun lidských vlasů čekalo na další zpracování. Celkově v Osvětimi a Březince zemřelo za léta 1941 až 1945 okolo 1,2 až 1,6 milionu lidí. Velitel tábora Rudolf Höß byl v roce 1947 v Polsku odsouzen k smrti a oběšen na rampě před budovou, z níž řídil celý vyhlazovací kolos. Šibenice stojí na místě dodnes.
Fotografie: autor
ČLÁNKY DO MAILU