Chcete-li se na hoře pozdravit s novým dnem, doporučuji zaparkovat auto v Peci pod Sněžkou nejpozději ve dvě hodiny ráno (předpokládám letního času, v zimě by byl výšlap jistě dobrodružnější, a třeba také poslední).
Před cestou se musíte připravit na to, že nebudete spát celou noc. Vlastně to jediné, čeho jsem se před nočním zážitkem obávala, bylo, že vydržím sotva do dvou hodin a pak nebudu mít sílu a přemůže mě spánek. Jenže lidská touha je motor a ten vám v určitých okamžicích spát nedovolí.
Na parkoviště pod lanovkou jsme přijeli okolo půl druhé. Vyskákali jsme z aut, a přestože se nad námi honily mraky, pozvolna jsme vykročili po asfaltové cestě k lanovce – tam jen trefit lesní cestu a nebát se vstoupit mezi stromy.
Bez baterky ani ránu
Lesní cesta je „dlážděná“ kamením, které je sice bílé a v noci viditelné, nicméně lidské oko není moc schopné ve tmě vidět trojrozměrně, takže se těžko odhadne tvar a výška kamene. Ani nevíte jak a zakopnete nebo se po kameni zhoupnete. Na cestu jsme si tedy raději svítili baterkami – devět světlušek se snažilo do kopce.
Les má v noci zvláštní sílu, nemusíte se ani zaposlouchat do podivného vrzavého praskání stromů, abyste pocítili jeho převahu. Slyšet je jen vítr, šepot stromů a vlastní dech. Po několikaminutovém stoupání nám větve poodhalily kus nebe, které vypadalo trochu děsivě, a když jsme vyšli z lesa ven, tak nás i silný vítr chtěl přesvědčit, abychom se vrátili. Rozhodli jsme se dojít na Růžovou horu, a tam se rozhodnout, zda noční výšlap tentokrát vzdát a pokusit se o něj jindy, až bude počasí příznivější, nebo pokračovat v cestě.
Snad nejhorším úsekem byl konec lesa, kde cesta tvořila jakýsi komín, který jako by přitahoval vítr z širokého okolí. Když jsme stromy opustili, nastal klid a také rozhodování na zastávce „Růžovka“. Posilněni teplým čajem, čokoládou a sušenkami jsme jednohlasně odsouhlasili pokračování ve výpravě s tím, že když se opět přižene silný vítr, bez diskuse cestu vzdáme. Studený vítr nadále sice foukal, ale už nedosáhl takové síly jako v lese.
Převýšení, které překonáte cestou na Sněžku, nabízí poznání několika pásem. Tím nejzajímavějším je bezpochyby tundra, unikát ve střední Evropě.
To už se vysoké stromy proměnily v nízké kleče, které místy zdobila jinovatka. Několik metrů pod vrcholem se stoupá po širokých schodech vyplněných šotolinou. Čím výše jsme byli, tím je pokrývalo více ledu a rozhodně jsem neměla pocit, že začalo léto. Klouzání po zledovatělých schodech, doprovázené občas silnějším závanem větru nás však neodradilo, protože červánky prozrazovaly brzký východ slunce.
Minuli jsme poslední „koláče“ z klečí, pak několik metrů nic a za zatáčkou konečně vrchol hory, na který jsme skoro vyběhli. Člověk by nevěřil, kolik energie v sobě najde po bezesné noci. Zaslouženou odměnou byl výhled. Celá země nám ležela u nohou. Východ slunce pak člověku naopak připomenul jeho nicotnost.
Teploměr ukazující minus stři stupně Celsia a do toho silný vítr, nám neumožnily dlouhodobější euforii z výšlapu a následovala téměř vycházková cesta zpátky do Pece pod Sněžkou.
Za odměnu zmatenost a únava
Jedinou nevýhodou nočních výletů je to, že vás k ránu přepadne a nepustí dotěrná únava. Rázem se z vás stane divně blekotající člověk, který je sotva schopen objednat si snídani. Z pusy se vám linou podivné věty, které nadávají smysl. Lékem je postel s teplou peřinou. Po probuzení, sice už nemluvíte scestně, zato tělo příliš nechápe, zda je ráno nebo večer. Srovná se to až následující den.
Zažít východ slunce na Sněžce rozhodně stojí za to, ale člověk by měl dbát na několik zásad:
- Před výšlapem studovat aktuální počasí i předpovědi.
- Nejít sám a říci někomu, na co se chystáte.
- Nést si s sebou dostatek tekutin a doplňků energie.
- Mít pořádné boty, čepici i rukavice, nepromokavé oblečení, které také neprofoukne a baterku.
Foto: Filip Singer
ČLÁNKY DO MAILU