Industriální pouť jsem začala na vlakovém nádraží v Karviné, kde jsem se ihned chytila červené turistické značky, která mi pak byla po většinu cesty společníkem. Nejprve mne lákala k nákupnímu centru. Potlačila jsem v sobě přirozenou ženskou touhu nakupovat a pokračovala v cestě směrem k zahrádkářské kolonii, která první březnový víkend zela prázdnotou. Odtud to bylo kousek do téměř čtyřicetihektarového parku Boženy Němcové. Byl založen po vzoru anglického slohu v době, kdy se teprve rodilo devatenácté století. Dodnes se zde zachovaly některé vzácné dřeviny včetně dvou památných stromů. Park se pochopitelně přizpůsobuje potřebám dnešní doby, takže v něm naleznete například letní kino, malou zoologickou zahradu nebo dětský koutek ve stylu slovanského hradiště.
Cesta dále směřovala karvinskými ulicemi k Lázním Darkov, které se zaměřují na pohybové ústrojí a vynikají tu v neurologických indikacích. Mně však nohy zatím slouží, tak jsem se tu příliš nezdržovala a přešla po mohutném bílém Darkovském mostě řeku Olši. Na druhé straně to však vonělo trochu jinak. Není divu, červená turistická značka mne ulicí Svornosti vedla okolo důlní věže – tu jsem měla po levé ruce a po pravé pak skládku, které vévodily nádherné dórské sloupy. Celkovou atmosféru místa dokresloval kouř z komínů. Nikdy by mě nenapadlo, že může značená turistická cesta vést i takovým místem. Přiznám se, že jsem se tu cítila velmi nejistě. Jenže v dáli jsem tušila další dobrodružství.
Seznam všech lázeňských zařízení v České republice najdete v našem katalogu.
Hned za posprejovanými maringotkami u nádraží Darkov jsem se po zrezivělých schůdkách vyšplhala na most nad železnicí a rázem jsem se ocitla na silnici, kde mě strach pomalu opouštěl. Silnice vedla podél průmyslového kanálu s výhledem na dominantu – správní budovu a těžní věž dolu Darkov, ve kterém každým rokem vytěží téměř čtyři tisíce tun černého uhlí.
Blízká obec Stonava již slibovala trochu zeleně. A opravdu, hned jak jsem přešla řeku Stonávku, zavedla mne asfaltová cesta mezi pole. Také odsud byl však „krásný“ výhled na těžní věž dolu Darkov, který naprosto ignorovaly srny stojící kousek ode mne. Stromy, zvířata a klid – výlet začal nabývat nových rozměrů. Turistická trasa stále vedla po asfaltové cestě, která někde byla a jinde se tak nějak skryla v podzemí. Místy se i stávalo, že mi haldy kamení, písku a jiného vytěženého materiálu doslova bránily pokračovat v cestě. Statečně jsem veškeré zátarasy přelézala, někdy snadno, jindy v potu a slzách a pokračovala dál, stále po červené. Nebo spíše po černé?
V lese to pak kolem mne neustále strašidelně chrastilo, houkalo a občas „něco“ splašeně odbíhalo nebo odlítalo. Zvířat bylo všude kolem dost a vypadala překvapeně, že mne zde vidí. Byla jsem totiž široko daleko jediná bytost svého druhu.
Na jednom stromě visela cedule s obrázkem lišky a pod ním nápis. Ten byl však k nepřečtení a já si tedy mohla vybrat ze dvou možností: Buď cedule varuje před pobíháním vzteklých lišek, nebo naopak turisty uklidňuje, že jsou zde lišky proti vzteklině očkované. Už tak trochu vyděšená z předešlých míst jsem si vybrala první možnost a začala se místních lišek bát. Pokud se sem někdy vypravíte, les si jistě užijete více než já, protože, jak se později ukázalo (na jiné čitelné ceduli), o lišky je tu postaráno.
Po několika minutách svižné chůze jsem došla k turistické značce „Křivý důl“ a od ní už to byl jen kousek k okraji města Horní Suchá, které mne „překvapivě“ přivítalo Dolem 9. května. Přešla jsem frekventovanou silnici a rázem jsem se ocitla opět v trochu jiném světě, klidném až vesnickém prostředí mezi domy se zahradami, kde se šlo hned veseleji, protože, snad zásluhou letošního prvního jarního sluníčka byly ulice plné dětí. Některé jen tak pobíhaly, jiné zas zkoušely, zda kolo vydrželo zimu. Nálada až prázdninová.
Značená cesta náhle prudce zahnula a já byla opět sama mezi stromy v lese. Vzhledem k tomu, že bylo po oblevě, byla zdejší poměrně měkká půda nasáklá vodou, která na některých místech nad cestou vyhrála docela a jakkoliv obejít obrovskou kaluž nešlo. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se brodit. Probrodila jsem se až k příjemné asfaltce, za kterou jsem byla vděčná. Ta mne dovedla k rozcestí Životice háj. Zde jsem se s mým „červeným společníkem“ rozloučila a následovala zelenou turistickou značku, která mne měla dovést až do cíle, tedy na nádraží v Havířově. Kdybych šla dál po červené, rovněž bych došla do Havířova, ovšem na autobusové nádraží s tím, že bych se jistě zdržela v Životicích, vesničce, kde v srpnu 1944 německé gestapo zavraždilo 36 obyvatel. Životické tragédii předcházely události předchozí noci, kdy v místní hospodě partyzáni zabili tři příslušníky gestapa, kteří zde zrovna popíjeli. Při přestřelce zahynul i jeden partyzán a hostinský.
Já však pokračovala po zelené a na smutnou historii příliš nemyslela. Krátce za rozcestím jsem ten den poprvé vůbec potkala další výletníky, což svědčilo o tom, že se blíží město. Opravdu výletníků, nebo spíše lidí na nedělní odpolední procházce stále přibývalo. Rodinné domy, pak zas les a náhle několik vysokých paneláků – byla jsem v cíli, tedy v hornickém Havířově. Byla jsem za to opravdu ráda.
Trasa Karviná – Havířov
Celková délka: 24 km
Doba výletu: 6 hodin
Na kole: Trasa je dobře sjízdná. Jedinou překážkou cyklistovi mohou být občasné haldy napříč cestou.
Děti: Trasa je poměrně dlouhá. Kdyby bylo rozhodnutí na dětech, možná by raději zůstaly v parku Boženy Němcové.
Stoupání a klesání: Většina cesty vede po rovině.
Značen trasy: Trasa je celkem dobře značená. Jen v polích a lesích mezi Stonavou a Horní Suchou značky občas pozbývá a lehce se dá zabloudit.
Vaše tipy na výlet nám posílejte na vylet@vitalia.cz.
Foto: Helena Fišerová