To přece nemůže být moje!

„Nyní již bude naše štěstí úplné,“ děl zjihlým hlasem velkoprůmyslník Jiří Krásenský a svými silnými pažemi přivinul na hruď jemně se pýřící Jarmilu, rozenou Javorskou. Zašeptal: „Drahá, já se tolik těším na našeho malého Jirku.“ „I ty zlý,“ opáčila jeho choť, „co když to bude maličká Jarmilka?“ „Inu, vždyť je to jedno,“ děl budoucí otec a dodal: „Tolik bych si co nejdříve přál mít jak Jarmilku, tak i Jirku… a kupu dalších dětí.“

Současné ženy neočekávají v obdobné situaci reakce hodné červené knihovny. Přesto jim kdesi v podvědomí hlodá pocit, že něco podobného by nebylo špatné.

„Já jsem přece dával pozor!“

Občas slyší zcela odlišná slova: „Proboha, jak je to možné? Já jsem dával přece pozor!“ V poněkud drsnější variantě k uvedenému přibude ještě: „To přece nemůže být moje.“ Poté obvykle nenastává tichá hrůza. Bývá totiž hlasitá, kořeněná pláčem a silnými slovy.

Další pozoruhodnou, pro muže diagnostickou variantou je chmurná, rádoby filosofická úvaha: „Do tohoto příšerného, přelidněného, nedostatkem vody a všech možných zdrojů trpícího světa nemá smysl přivádět další dítě. K čemu by to bylo, když se mílovými kroky blížíme k apokalypse…“ Na drtivě znechucujícím efektu obdobných úvah nic nemění následné zjištění, že onen pán není ani tak „slepým mládencem“ věštícím budoucnost, ale spíše tvorem depresivním. Může být i kandidátem na pobyt v Nohavicově „Pavilonu číslo pět“.

Co bude dál

Žena konfrontovaná se zmíněnými projevy může doufat, že se situace a mužův přístup změní. Šance je nezanedbatelná. Profesor Matějček se spolupracovníky prokázal, že většina původně nechtěných dětí je posléze dobře přijata.

Budoucí máma se může rozhodnout i pro „single“ mateřství. Počet právě takových rozhodnutí v poslední době roste. Mnohá z nich jsou řekněme předem plánovaná.

Samozřejmá je i varianta souhlasu s osvojením dítěte. U nás je vnímána často jako nepřijatelná reakce málem krkavčí matky. Je to nesmysl. Spíše jde o svým způsobem velkorysé hrdinství – dar života dítěti a štěstí osvojitelům. Příprava i výběr budoucích adoptivních rodičů se oproti minulosti výrazně zlepšila. Díky instituci přechodných pěstounů nemusí budoucí osvojenec pobýt ani den v podmínkách vyvolávajících citové strádání.

Na rozdíl od tzv. příbuzenskou pavlačí tolik odmítané předchozí varianty je často dosti tolerantně přijímaná drastická možnost – potrat.

Umělý potrat chceme vytěsnit

Při psychologickém vyšetření potenciálních osvojitelek – více než tisícovky bezdětných žen jsem poměrně často slýchal informace o spontánních abortech. Mnohdy velmi podrobně. Jen jednou, opravdu jedinkrát klientka sama hovořila i o tom, že v minulosti volila potrat uměle vyvolaný. Ve skutečnosti se tak u dané skupiny zřejmě stalo v desítkách případů. 

Psychoanalyticky to lze vysvětlit obranným mechanismem vytěsnění, eventuálně potlačení. Stresující myšlenky jsou nevědomky přesunuty z vědomí do nevědomí. Podobnou úmyslnou variantou je potlačení – represe. Termín do psychologie uvedla Anna Freudová.

Zjednodušeně řečeno, člověk se snaží nemyslet na to, co ho trápí. Myšlenky se postupně přesunou do nevědomé části vědomí. Odtud se mohou projevovat úzkostí, nervozitou, nespavostí či neschopností soustředit se. 

Pánové a „mýtus“ postinterrupčního syndromu

Staří latiníci říkávali, že po koitu je každý živočich smutný. Jde o záležitost diskutabilní, leč nevím o tom, že by se na toto téma vedla diskuse. Něco jiného jsou polemiky o souhrnu negativních, fyzických i psychických příznaků, jež se objevují po prodělaném umělém potratu.

Řada výzkumů existenci něčeho podobného zpochybňuje. Naše i zahraniční optimisty může reprezentovat citát z díla tuzemského populárního showmana, gynekologa, ex politika, spisovatele i známé tváře z inzerátů na přípravky pro vpravdě ďábelskou erekci. Onen muž v odborném časopise Sestra tvrdil: „Pokud se žena pro potrat rozhodla svobodně a dobrovolně, prožívá po zákroku provedeném v prvním trimestru těhotenství pocity úlevy a štěstí. Pozitivní složka u naprosté většiny žen jednoznačně převládá. Dlouhodobé negativní následky v podobě tzv. postinterrupčního syndromu jsou mizivé a týkají se malého procenta žen, které jsou vystaveny psychickým výčitkám okolí.“

Svatá (s)prostoto! Když se děje zdánlivě totéž, nebývá to totéž. Mezi různými druhy „svobodného a dobrovolného“ rozhodnutí mohou být značné rozdíly. Též onomu rozhodnutí předcházející „poznaná nutnost“ může mít velice rozdílné kořeny i dopady. Fakt, že po lékařském zákroku převládá pozitivní pocit – „mám to za sebou, vyhnula jsem se těžko řešitelným problémům…“ nic neříká třeba i o relativně vzdálené budoucnosti. Tím méně pak o jemných vlivech podvědomí a nevědomí.

„Freude, Freude, Freude, (skoro) vždycky na tě dojde.“ Dle zakladatele psychoanalýzy osobnost člověka tvoří tři složky: Ego (já) vyrovnává působení superega (nadjá – zjednodušeně svědomí) a id (ono) – zjednodušeně nevědomého principu uspokojení, užívá se pojem slasti. Dojde-li k silnému konfliktu superega a id, který ego nedokáže vyřešit, lze reagovat několika – výše v souvislosti s potlačením – zmíněnými způsoby. To samozřejmě i s odstupem času, nejen bezprostředně nebo brzy poté.

Na okraj dodávám, že o existenci postinterrupčního syndromu se zmiňují na odborném fóru spíše ženy. Naopak jej odmítají spíše muži. (Tématu postinterrupčního syndromu se budeme věnovat podrobněji v dalším článku.)

Toreadore smělý, pozor si dej

Pozor na své reakce související se sdělením sladkého tajemství nechť si dají nejen toreadoři, ale i pánové všech možných profesí. Jakož i ti, kdož žádnou profesi nemají. Netvrdím, že musí reagovat jako v úvodu citovaný Jiří Krásenský. Přinejmenším než promluví, nechť se snaží novinku tzv. vydýchat. Dejme tomu deseti nádechy a výdechy. Pak, prosím, velmi važte slova. Ne cokoliv, ale mnohé, co řeknete, může být později použito proti vám… a ani se tomu nelze divit.

Pokud se dotyční skutečně domnívají, že do tohoto hnusného, ke zkáze se řítícího světa přivádějí děti jen nezodpovědní šílenci, nedoporučuji konzultovat problém s gynekologem. Vyhledejte psychiatra.