Že to ženy a děti neměly v dřívějších dobách jednoduché, již víme. Ženám více než dnes hrozila smrt při porodu dítěte, dětem hrozilo, že se nedožijí dospělosti, a pokud ano, jejich dětství jen zřídkakdy bylo láskyplným obdobím v milující náruči rodičů. Většinou se čekalo na to, až děti vyrostou a budou k užitku.
Děti chudých nikomu nepřekážely
Děti chudých neměly snadný život. Od dětství musely těžce pracovat, často umíraly na banální infekce a nemoci, protože si rodina nemohla dovolit lékaře. Navíc, intervence středověkého lékaře nebyla vždy k užitku se vším tím pouštěním žilou nebo užíváním jedovatých medikamentů. Děti z nevýznamných rodin ale všichni nechávali na pokoji. Pro nikoho nebyly důležité a nikomu nepřekážely. Mohly trávit čas se svými rodiči a měly svobodu.
To potomci panovníků a šlechticů měli úplně jiný život. Zatímco o jejich zdraví, péči a výchovu bylo náležitě postaráno, v případě, že se dědic stal nepohodlným, skončil v mizerných podmínkách v žaláři, nebo byl nenápadně a potupně zavražděn a nikdo neznal slitování, ani když šlo o malé dítě.
Vražda dítěte nebyla nikdy, žádnou kulturou a společností, tolerována, ale dala se snadno ututlat nebo přehlížet, pakliže se nikdy neprokázala. Nepohodlní dědicové zkrátka mizeli. A nikdo vlastně pořádně nevěděl, co se s nimi stalo. Existovaly jen domněnky.
Dědicové odtržení od svých matek
Pokud přijde potomek krále na svět, je to velká sláva a dostane se mu spoustu poct, stejně jako po celou dobu těhotenství přísně střežené královně, která nemá krapet soukromí a jejím jediným úkolem je porodit svému králi syna. Tím úkol královny prozatím – alespoň v některých královských rodinách – končí a dítě je odtrženo od své matky, která ho již jen občas navštěvuje.
Tyto bohaté šlechtické děti a potomci panovníků velice brzy po svém narození získali vlastní domácnost s množstvím personálu, chův, kojných a dalších sloužících, a to na místě dostatečně vzdáleném od sídla jejich rodičů. Bylo nepřípustné, aby matka po narození trávila nepřetržitý čas s dítětem, natožpak aby jej sama kojila.
Pokud dítko nepřežilo a rodiče se dozvěděli o jeho smrti, pochopitelně truchlili. Ale často z jiných důvodů než kvůli silnému citovému poutu, které ani nemělo šanci se hned od začátku vytvořit, protože tato pouta si děti vytvářely spíše se svými kojnými a chůvami. Rodiče tak měli pouze na dálku výchovu a péči svých potomků pod přísnou kontrolou.
Například potomci králů dokonce měli také své ochutnavače jídla, ty ostatně měly i jejich kojné, pro případ, že by se je někdo chtěl pokusit otrávit. Kritéria pro výběr kojné byla velmi přísná a tato žena měla postaráno o velice kvalitní a kontrolovanou stravu, protože krmila královského dědice. Pokud by se někdo pokusil otrávit ji, mohl skrze její mléko otrávit i dítě.
Návštěva dítěte jen jednou za čas
Informace o tom, jak prospívají jejich děti, dostávaly některé královny převážně formou psaní dopisů s jejich vychovatelkami a výše postavenými osobami, které za dítě zodpovídaly. Porušení takové zodpovědnosti a zavinění újmy dítěti či jeho smrti nedbalostí se samozřejmě trestalo smrtí zodpovědné osoby, proto taková funkce nebyla žádná výhra.
Jinak než psaním dopisů to ostatně ani nešlo, protože domácnost malých princů a princezen se nacházela daleko od paláců, v nichž žily královny. Proto matka nemohla a ani nesměla trávit čas se svým dítětem, pouze jej někdy navštěvovat, a to ještě většinou na žádost panovníka a s jeho svolením.
Druhá manželka anglického krále Jindřicha VIII. Anna Boleynová (1501/7–1536) po narození své jediné dcery Alžběty požadovala mít dítě neustále u sebe, a dokonce si přála holčičku i kojit. Jakmile se to král dozvěděl, velmi se rozzlobil a Anna samozřejmě dostala zákaz. Byla přijata kojná a o tři měsíce později byla budoucí královna Alžběta I. (1533–1603) poslána do sídla Hatfield House, a to se značně velkým doprovodem. Anna dcerku navštěvovala, ale nešlo to příliš často. Vzácné byly i návštěvy Alžběty u matky, kam jednou za čas dítě vozili, což mohlo být třeba jednou za několik dlouhých měsíců.
S vychovatelkou dcery, lady Margaret Bryan, si pak královna alespoň často dopisovala. Jejich komunikace se týkala výchovy a péče o dceru a její zdraví. Do domova dcerky se vozilo nejlepší plátno, z něhož se šily plenky a bryndáky pro princeznu. Ve dvou letech se řešilo, zda má být Alžběta již odstavena od prsu. O tom všem nemohla rozhodnout královna sama, ale tato žádost o odstavení princezny musela skončit u krále a královské rady. Nadále pak byla krmena kravským mlékem, postupně dostávala drůbeží vývary a bílé maso.
Královna Anna si dcerku opravdu moc neužila. Když byly Alžbětě tři roky, hlava její matky skončila pod popravčím mečem. Přání trávit čas s miminkem a kojit ho vyslovila také o pár stovek let později rakouská císařovna Alžběta zvaná Sisi (1837–1898), ale ani té nebylo již v tak pokrokové době vyhověno.
Prostředek politického pletichaření
Královské děti byly oblékány do šatů dospělých, jakmile začaly chodit. Ani ony neměly pořádné dětství, neboť se velice brzy musely začít vzdělávat a připravovat na svou důležitou úlohu – převzetí následnictví. Jejich přísný rozvrh pak zahrnoval spoustu učení a disciplín včetně tance, jízdy na koni, šermu a mnoha dalších. Pokud bylo potřeba dítě odklidit, v lepším případě mohlo spokojeně žít na vzdáleném hradě, odkud se sice nesmělo vzdálit, ale mělo zajištěno veškeré pohodlí včetně stravy, oblečení a hygieny. V horších případech ani nemyslet.
I dnes nikoho nenechává chladným případ dvou zmizelých princů uvězněných v Toweru. Šlo o dvanáctiletého Edwarda V. (1470–1483), který byl po smrti svého otce následníkem trůnu, a jeho mladšího bratra Richarda ze Shrewsbury. Nepohodlní chlapci zmizeli. Dodnes historikové vedou spory o to, kdo chlapce nechal zavraždit či kdo se přímo podílel na jejich smrti.
Edward čekající na korunovaci byl sesazen svým strýcem Richardem III. a údajně kvůli větší bezpečnosti byl i se svým bratrem odvezen do Toweru. Korunovace se však chlapec nedočkal. Richard III. oba chlapce znelegitimnil a sám nastoupil na trůn, kde zůstal do té doby, než jej porazil Jindřich Tudor VII., který se nakonec stal králem.
Chlapce už ale nikdy nikdo neviděl. Uvádí se, že je nechal zavraždit buď jejich strýc Richard III., případně jeho komplic Jindřich Stafford, anebo sám Jindřich VII. – a nic neměnilo na tom to, že oba malí chlapci byli bratři jeho vlastní manželky Alžběty z Yorku. Při opravě Toweru v roce 1674 byly objeveny dvě malé kostry, které byly vyhozeny na smetiště. Později někoho napadlo, že by to mohly být kostry těchto dvou ztracených princů, proto byly umístěny do urny a pohřbeny. Prozkoumány poprvé byly až v roce 1933, kdy se zjistilo, že jedna kostra patřila chlapci ve věku 11 až 13 let, druhá chlapci ve věku 7 až 9 let. Mohli to být Edward s Richardem?
Galerie: Historie porodnictví
Dědice utýrali k smrti
Další tragický osud potkal například potomka francouzské královny Marie Antoinetty, která se svým mužem Ludvíkem XVI. skončila pod gilotinou. Jejich syn, následník trůnu Ludvík XVII. (1785–1795), zemřel ve svých deseti letech brutálně utýrán k smrti. V době Velké francouzské revoluce byl uvězněn v Templu, kde jej měl na starosti krutý a zhýralý švec Antoine Simon. Ten chlapce rozhodně nešetřil. Nejenže chlapce psychicky a fyzicky týral, navykl ho i na alkohol a ve věku osmi let k němu vodil prostitutku, která jej údajně nakazila syfilidou.
Ani po smrti ševce, který jakožto stoupenec Robespierra nakonec skončil pod gilotinou, se podmínky života chlapce nezlepšily. Malý Ludvík hnil ve špíně a výkalech, tělo měl pokryté vředy a boláky, klouby mu otekly, neměl ani dostatek čerstvého vzduchu, ani pohybu a sužovali ho paraziti. I když nový dozorce chtěl celu vystěhovat a podmínky života chlapce zlepšit, už to nestihl, protože Ludvík zemřel.
Zdroje:
Borman.T. Tudorovci. Praha: Ikar 2017
Biography.com: What Happened to Marie Antoinette’s Children?
wikipedie; dotyk.cz
ČLÁNKY DO MAILU