Tomáš Baldýnský: Byl jsem závislý na energy drincích

Filmového publicistu, novináře a dramaturga Tomáše Baldýnského (38) zná každý, kdo někdy četl týdeník Reflex a jeho komiks Zelený Raoul. Je jedním z autorů scénáře, a to už od jeho vzniku v devadesátých letech. Pro Reflex psal filmové recenze a dělal rozhovory, několikrát ovšem redakci opustil (naposledy v roce 2006) a znovu se do ní vrátil. Od roku 2006 vede scénáristický tým seriálu Comeback, který vysílá televize Nova. Nedávno dokončil třetí a poslední řadu tohoto sitcomu (a čtvrtou už nechystá).

Autor: Archív Tomáše Baldýnského

Filmu se věnoval i jinak: v letech 2006 až 2008 byl předsedou Státního fondu na podporu kinematografie. Do toho vždy stíhal psát sloupky do Lidových novin, komentovat na pražském Radiu 1 filmové premiéry, připravovat internetové sloupky Baldachýn pro zpravodajský server Novinky.cz, komentovat pro českou a slovenskou verzi filmového kanálu HBO přenosy předávání Oscarů, sedět v různých porotách filmových festivalů a moderovat všelijaké akce. Právě teď se rozmýšlí, co bude dělat po úspěšném Comebacku a nevylučuje ani comeback do Reflexu.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Rozhodně ne. Až mě to trápí. Jsem taková neorganizovaná povaha. Zdravý život podle mě vyžaduje určitou náklonnost k rutině, a já nemám díky své práci moc času zabývat se tím opravdovým životem. Mám ho hodně v pozadí, ať už bychom se bavili o tom, že bych měl jíst více zeleniny nebo si zařídit technickou prohlídku auta. Takové věci jdou trošku mimo moje hodnotová měřítka, což asi není správně.

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Různě, podle práce, která určuje můj životní rytmus. Za poslední tři roky, kdy jsme připravovali Comeback, to bývalo hodně proměnné. Byly dny, a nebylo jich málo, kdy jsme nespali vůbec. Vlastně jsme ani neměli čas to dospávat. Mezi půlnocí a jednou hodinou ráno přestávám fungovat, a když opravdu nemusím, dál opravdu nefunguji. Vstávám podle toho, co mě další den čeká, ale většinou mezi sedmou a osmou ráno. Když to tedy vyjde, spávám šest až osm hodin denně. Dost často ale končím s prací ve čtyři hodiny ráno a stejně musím vstávat mezi sedmou a osmou. Ale třeba dnes jsem spal do půl deváté a bylo to krásné.

Prý jste to ponocování v týmu Comebacku doháněli energy drinky.

Je zvláštní, že opravdu fungují. Je to až komediálně měřitelné. Práce na seriálu vyžaduje mít statisíce nápadů, od řešení toho, kdo má kdy přijít na scénu, až po to, jaké slovo použije. V podstatě je to neustálé produkování nápadů. Jeden nápad nestačí, musí jich být miliony. Běžně jsme pracovali deset až dvanáct hodin denně, ale nápady se samozřejmě nedají generovat pořád. Neměli jsme ale hodinu na to, abychom vypnuli a šli třeba někam na procházku. S kolegou Vaňkem jsme ale zjistili, že stačí dva hlty Red Bullu a nápady zase přijdou. Jakmile jsme se ve vymýšlení dostali do slepé uličky, ten, kdo se napil energy drinku, potom opravdu přišel s řešením. Procházeli jsme takovým okouzlením, až jsme si na energy drinky navykli a pili jsme je úplně běžně. Došlo to do takové fáze, že jsem jich jednou vypil za jediný den dvanáct.

Co to s vámi dělalo?

Nespal jsem, samozřejmě. Už dříve jsem četl, že energy drinky obsahují stejné látky jako kokain, a děly se se mnou takové zvláštní věci, že bych to snad i potvrdil. Je ale pravda, že ke konci už to nefunguje ani tak na hlavu, jako spíš na tělo. Chodíte potom třeba po místnosti jako blázen a když spíte, jemně se chvějete. Dobře mi nebylo, ale že by to mělo nějaké faktické následky, to se říct nedá – a to jsme energy drinky pili dva roky. Žádné žaludeční vředy nebo infarkt mi nezpůsobily, ale možná se to projevilo na psychice.

Jak jsem nespal, dostával jsem se do situací, kdy jsem si v noci říkal, že rychle musím něco dovymyslet a pak půjdu spát, abych v tom brzy ráno mohl pokračovat. Jenže Red Bull mi nedovoloval usnout, tak jsem ho musel přebít práškem na spaní. Opravdu není dobré, když se tyhle dvě látky potkají v těle. Teď už Red Bully dlouho nepiji a nechybí mi. Není to tak, že bych slintal, když jdu po ulici vedle výlohy s energy drinky. Doufám, že jsem se z té závislosti dostal.

Pijete kávu? A jak často?

S kávou jsem si prošel takovým zvláštním vztahem. Když jsem začal před lety poprvé hubnout a úplně drasticky jsem omezil příjem prakticky čehokoli…

Jak drasticky? O kolik kilo jste zhubnul?

Autor: Archív Tomáše Baldýnského

Za půl roku o 53 kilo. Vážil jsem předtím 123 kg. Kafe bylo jednou z mála věcí, které jsem si mohl dávat, i když neslazené. Mám takovou tendenci vždycky něčemu naplno propadnout, podobně jako jeden můj kamarád, který je na tom ale ještě podstatně hůř. Když se rozhodl kouřit, pořídil si dvacet druhů krabiček cigaret, nebo si balil cigarety z dvanácti různých druhů tabáku, který si nechal posílat v zásilkách z Jižní Ameriky. Pak se na to vykašlal a začal se učit japonsky, takže má celou knihovnu plnou japonské literatury. Podobné jsem to měl já s kávou, stal jsem se takovým fajnšmekrem.

Jak se to projevovalo?

Třeba před časem bych si rozhodně nedal Segafredo, které si dávám teď během našeho rozhovoru. Před čtyřmi lety bych vstal a hlasitě prohlásil, že do této restaurace už nikdy nevkročím. A ještě bych jim doporučil, aby si vypláchli kávovar. Tenkrát jsem pil kávu opravdu hodně, třeba desetkrát denně. Na to jsem pak navázal Red Bullem a doplňoval ho kávou z pressovače, který jsme si prosadili do kanceláře. Teď už kávu omezuji, dřív pro mě byla stimulem k práci. Hlavní nával práce ale ustal, tak jsem počet kafí omezil na nějaká tři denně. Za dnešek mám asi druhé.

Pijete alkohol? A jak často?

Dlouhá léta jsem bydlel na vesnici, což mě v pití alkoholu hrozně omezovalo. Musel jsem řídit. Potom jsem měl takové období, kdy to bylo úplně naopak, a když jsem šel kolem nějaké hospody, kde jsem předchozí večer popíjel, úplně jsem si mlasknul. Vedlo mě to k zamyšlení a nějaké dva měsíce jsem pak zase vůbec nepil.

Teď piju racionálně, pár panáků týdně. Prakticky vůbec nepiju pivo. Alkohol ale vlastně nikdy nebyl součástí mého životního stylu, protože hodně omezuje ve výkonu, a já se všechno snažím přizpůsobovat pracovnímu výkonu. V tom je alkohol takový nepraktický. Jednak je drahý, což by mi ani tak nevadilo, ale blbé je, že druhý den je potom na nic. Když si člověk dá dva panáky, druhý den je takový pomalejší. A takové potěšení mi zase to pití nepřináší.

Kouříte?

Ano. Měl jsem i dny, kdy jsem vykouřil tři krabičky – když jsme pracovali na Comebacku. Teď vykouřím denně něco přes krabičku.

Jak dlouho kouříte?

Jsem z rodiny, která patří vedle Borise Šťastného (poslanec ODS, proslulý nekompromisním bojem proti kouření, pozn. red.) mezi lidi s největší nenávistí proti kouření. Takže jsem byl aktivně indoktrinován, obden jsem musel mamince odpřísáhnout, že nikdy nezačnu kouřit, počínaje čtvrtým rokem svého života. Docela to zabralo, na kouření jsem do nějakých osmnácti let ani nepomyslel. Potom jsem začal. Dvakrát se mi podařilo na dva roky přestat, pokaždé jsem byl už úplně „bez příznaků“.

Co vás k tomu vedlo?

Nejdřív jsem si koupil fajfku, abych si vyzkoušel jiný způsob, jak si dostat do těla nikotin. Ale bylo s ní strašně moc práce, kouření už nebyl takový automatismus, že si relativně kdykoli můžete dát cigaretu. U dýmky na to musíte mít čas, musíte být v nějakém kontrolovaném území, mít sebou svůj sáček s tabákem, filtry, sbírku dýmek, abyste si mohl vybrat. Fakticky sebou nosíte další batoh plný dýmek. Věděl jsem, že mě to začne časem štvát, ale zase v tom byl takový ten sběratelský element. Kupoval jsem si dýmky Petersonky a skládal si je doma na poličky. Díky náročnosti přípravy se mi ale opravdu podařilo přestat kouřit.

A podruhé?

To za to mohly doutníky. S těmi není tolik práce, ale zase musíte být při jejich kouření poměrně daleko od jakýchkoli lidí, sednout si… Takže mě to znovu přestalo bavit, ale jakmile jsem začal dělat na Comebacku, začal jsem si dávat cigára se scénáristy a jsem zase v tom.

Jak často před den jíte a máte v jídle nějakou pravidelnost? Nebo to necháváte až na chvíli, kdy budete mít čas?

S jídlem jsem na tom bohužel jako se spánkem. Ale chci na tom zapracovat. První dnešní jídlo jsem měl před dvaceti minutami (rozhovor vznikal okolo osmé hodiny večer, pozn. red.), protože jsem musel hned ráno začít pracovat a neměl jsem doma nic k snídani. Nedá se ani říct, že bych něco konkrétního snídal. Nejím ve stejnou dobu, pravidelnost v jídle mám minimální a poslední dva roky jsem se živil jídly ve všech fast foodech, které jsou v okruhu do sta metrů od Národní třídy. Teď už je nemůžu ani vidět. Chodíval jsem také na polední menu do Le Patia na Národní, ale dost nepravidelně. Někdy jsme šli jíst, někdy ne, někdy v poledne, jindy ve čtyři odpoledne, podle práce. Chodili jsme ve chvíli, kdy jsme byli v háji a nedalo se už na ničem pracovat. Jenže po jídle člověk obvykle dvě hodiny nic neudělá, protože jídlo podobně jako alkohol problematizuje pracovní výkonnost.

Řešíte teď, co jíte? Zda to je zdravé? Nebo je vám to jedno?

Měl jsem několik silných období hubnutí, kdy jsem to řešil velmi extrémně a takovým svým zkoumavým způsobem. Mám tedy představu o tom, co je zdravá strava. V těch obdobích jsem prakticky jedl jenom zeleninu a černý chléb. Ale většinou jsem žil na syrové a vařené zelenině. Teď zase sbírám odvahu k jídlu, ale problém je v tom, že nemám žádný pravidelný denní rytmus a vůbec nesportuji, mám sedavé zaměstnání, takže mojí jedinou možností, jak si udržet nějakou rozumnou váhu, je omezit příjem jídla. Navíc jakmile mám práci, a je jí moc, strašlivě mi relativizuje všechno, se jí netýká. Na začátku mi opravdu nebylo jedno, co jím, nechával jsem si posílat dobré jídlo anebo jsem dbal na dodržování struktury dne, ale ve chvíli, kdy přišla větší pracovní zátěž, bylo mi jedno, že jdu do McDonald´s. Ani jsem necítil nějakou vinu, jako cítívám obvykle, když jím něco, co bych neměl.

Kontrolujete při nákupu potravin podle obalu, co obsahují – třeba éčka?

Ano, řeším to. Dokonce jsem jednu chvíli věděl, co které éčko znamená. Můj otec byl původně chemik, takže jsem s ním konzultoval fosfáty, arabské gumy a další věci. Dokonce jsem měl i období, kdy jsem si poctivě přepočítával, kolik kalorií má lahvička, která obsahuje 1,8 porce, a kolik kalorií tedy vychází na jednu porci. Díky tomu jsem se dostal k podvodům, které dělají producenti potravin, aby jim ta čísla pěkně vycházela. Takže to řeším.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

Pan Baldýnský dělá všechno s obrovským zaujetím, moudrostí a vtipem. V profesi stíhá Zeleného Raoula, filmové recenze, sloupky v Lidovkách, sitcom Comeback, zasedá ve festivalových porotách.

Naplno funguje i v osobním životě. Když energy drink, tak dvanáct za den, když nadváha, tak poctivých 123 kilo.

S pravidelností v jídle to má jako ve všem ostatním. Kontrolou „éček“ a přepočítáváním kalorií to asi těžko zachrání. Na svém životním stylu by chtěl změnit „prakticky všechno, ale není to snadné“. To opravdu není. Vím, o čem hovoří. Mám to v práci a v životě podobné. Takovému chování by se dala snadno přiřadit medicínská diagnóza. Před časem jsem se o tom radil s kolegyní z psychiatrie. Řekla mi, že jde o hypománii. Prášky na uklidnění mi ale dát odmítla. Prý čte ráda moje články.

Pana Baldýnského bych proto poprosil, ať toho na svém rozháraném životním stylu moc nemění. Rád totiž čtu Zeleného Raoula a jeho sloupky v Lidových novinách.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice

…pokračování rozhovoru:

Když máte nějaký zdravotní problém, jdete hned k doktorovi? 

Ne. Nejdřív na to kašlu několik let, a pak běžím s prosíkem k doktorovi a omlouvám se.

Kdy nastane ten zlom, že už jdete k lékaři?

Je to psychologické. Ono mě to samozřejmě trápí od začátku, říkám si, že bych měl jít k doktorovi, zapíšu si to do diáře, potom to přesunuji a zlom přichází ve chvíli, kdy mě někdo donutí, protože o tom problému mluvím už půl roku, nebo je to už opravu nutné. Práce na Comebacku mi přinesla mimo jiné alergie, kterými jsem předtím netrpěl. Mám neuvěřitelnou alergii, druhý rok příprav Comebacku jsem prokýchal. Už to bylo opravdu nesnesitelné.

A na co máte alergii?

Doktorovi se to nepodařilo úplně přesně určit, ale asi na roztoče. Ti jsou celý rok všude, kde se pohybujete. Venku by to mělo být lepší, ale tam kýchám taky, takže pravděpodobně jde ještě o nějakou doplňkovou alergii. Ale na co, to se ještě nepodařilo zjistit. Mám na ni prášky, které nijak zvlášť nefungují. Musím zajít za doktorem, aby mi dal jiné. Mám to mimochodem naplánované na zítřek, pokud si to náhodou dnes večer, při plánování zítřka, nevyškrtnu z diáře.

Pokud řešíte nějaký zdravotní problém sám, sáhnete hned po léku, nebo ho řešíte jinak? Třeba bylinkami?

Bylinkami ne, protože ve svém okolí nemám nikoho, kdo by jim rozuměl. Na druhou stranu, já zdravotní problémy řeším opravdu velice málo často. Spíš jsem potom překvapen, jak snadno jdou odstranit věci, které mě trápí delší dobu, a přitom jenom stačí zajít k doktorovi, který mi k tomu něco řekne a předepíše. Bylinky opravdu ne, to bych musel být ten typ člověka, co si dobrovolně jde někam natrhat kopřivy a pak si z nich dělá čaj, a to je moc náročné.

Chodíte na preventivní lékařské prohlídky?

Co to je?

A k zubaři?

Můj kamarád je výborný zubař, bohužel dělá v nejdražším zubařském centru v Praze, které nemá podepsanou smlouvu s mojí zdravotní pojišťovnou. Ale musím chodit za ním, což má určitý finanční aspekt. Před lety mě jedna taková návštěva stála šest tisíc, a dalších šest tisíc čistění zubů, takže jsem si řekl, že opravdu začnu používat mezizubní kartáčky. K zubaři chodím zase jenom ve chvíli, kdy to je nezbytně nutné.

Necháváte se dobrovolně očkovat? Třeba proti chřipce?

Ne, ale já chřipky nemívám. Nepamatuji si, kdy bych ji za posledních pár let měl. Ani nevím, jestli mám povinné očkování.

Jakým způsobem relaxujete? Dokážete vůbec vypnout od práce?

Nedokážu moc relaxovat, což je blbé třeba kvůli spánku. Pracuji i těsně před usnutím, navíc mám problém, že můj život se teď tak nějak zlomil a všechno jakoby vzniká znova. Relaxuji asi tím, že jsem s dětmi, což je záležitost, která člověka spolehlivě odvede od práce. Problém je ale v tom, že veškeré své aktivity dělám naplno. To znamená, že když jsem s dětmi, nepustím jim něco na videu a nepovaluju se, ale končím jako totálně mrtvý člověk, protože za čtyři hodiny stihneme jezdit na kole na Kampě, jít do zoo, do Království železnic a hrát veselou hru spočívající ve vybíhání schodů nahoru a dolů, takže vlastně takovou tu relaxaci, kdy člověk něco dělá bezcílně, kdy se mu vypne dopaminová část mozku, provozuji v těchto chvílích.

Ani o dovolené?

Nikdy jsem nebyl schopný absolvovat takovou tu klasickou dovolenou u moře. Jednou jsme jeli do Chorvatska k moři, kde jsme bydleli v hotelu a měli jsme tam ráno jít na pláž, potom na oběd, pak zase na pláž, potom na večeři… Nebyl jsem toho schopen. Zachránil mě antikvariát, který jsme navštívili po cestě v Českých Budějovicích a měli tam zlevněného kompletního Verna. Koupil jsem si ho sebou.

V hotelu jsem pak protestně seděl ve vaně ve studené vodě a četl jsem si. Najednou jsem si uvědomil, že moje nejoblíbenější verneovka, Nový hrabě Monte Christo, se odehrává v místech, kde jsme právě byli na dovolené. Sedl jsem do auta a začal jsem objíždět místa, která znám z toho románu. Vyfotil jsem si zátoku, ze které vyplul Matyáš Sandorf se svými druhy, domek rybáře Ondřeje Ferrata a hrozně jsem si to užil. Vracel jsem se každý den večer v jedenáct úplně mrtvý, ale bylo to super. Byla to dobrá relaxace.

Říkal jste, že nesportujete. Ani jste se o to nikdy nepokoušel?

Kdysi jsem závodně lyžoval, takže občas lyžuji. Kromě toho jezdím na motorce, ale nedokážu posoudit, jestli to je sport. Přeci jenom je to trošku fyzicky náročnější než jízda autem, ale není to žádný zázrak. Sport mě nějak intelektuálně neuspokojuje, nenacházím v něm nějaké potěšení. Nedokážu cíleně jít sportovat jenom proto, abych sportoval. Nedokážu sednout na kolo, jet někam, tam si sednout, napít se z flašky a potom se vrátit. Tím neříkám, že je sport dementní, ale zatím jsem nenašel klíč k tomu, aby to pro mě byla i zábava. Není v tom ta touha. Vyjma sjezdového lyžování a ježdění s dětmi na kole, nebo běhání vedle nich, kdy je držím za sedačku, nic nedělám.

Zábavné je, že moje matka je velice aktivní sportovec, který ve svých sedmašedesáti letech vždycky, když jí volám, je někde na tenisu, squashi, jede na kole… Otec si kvůli ní koupil elektrokolo, aby jí vůbec stačil. Matka šlape někde vepředu a otec ji jen tak tak stíhá. Pro ni je sport fakt důležitý. Vystudovala FTVS a pedagogickou fakultu, takže učila češtinu a tělocvik. Sport pro ni byl vždycky přirozenou součástí života. Dělala aerobic, gymnastiku, navíc je takový ten typ sportovce, co pořád zkouší a objevuje nové sporty. Závidím jí, že se dokáže takhle odreagovat. Třeba se mi to ještě podaří do mého života nějak zakomponovat.

Jste spokojený se svým životním stylem? Co byste chtěl změnit?

Prakticky všechno a teď se o to snažím. Ale není to snadné.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete?

Nevím, no. Je pravda, že část mé rodiny je dlouhověká. Obávám se, že moje matka mě přežije a zpráva o mé smrti ji zastihne, až jí bude dvaadevadesát a bude cvičit pilates nebo bude někde na surfu. Samozřejmě nejsem debil, plně si uvědomuji, že nežiju správně. Je to otázka dostatku síly přemoct ty nepříznivé okolnosti. Třeba dnes jsem přenesl dvacet těžkých krabic ze čtvrtého patra a deset kusů nábytku zase nahoru, takže to se dá srovnat třeba s takovým výletem na kole.

Dietní policie:

Juraj Kukura: Žít zdravě je hrozně nudné

„Nejpříjemnější na světě je hřích, zatímco to zdravé hřích není,“ říká v rozhovoru matador českého, slovenského i světového filmu. „Znáte ten vtip, jak přijde člověk do pekla, a tam všichni jedí, pijí, šampaňské a kaviár, jsou tam plné bary, a najednou se tam objeví manželé…“

Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju

Typický filmový záporňák hodně pracuje: „Jsem tak trochu workoholik, i když mám volno, na víc než pět hodin spánku denně se stejně nedostanu…“

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Její nejnovější film Mamas & Papas o moderním rodičovství právě běží v kinech a jeho autorka říká: „Jakmile přijdu domů, čekají mně tam moje dvě malé děti, takže nevím, co je náročnější. Relaxuji asi prací.“ 

Kateřina Kalistová: Chybí mi bio supermarkety

Předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je vyznavačkou biopotravin: „Určité zlepšení v nabídce tu je.“

Jolana Voldánová: Překvapuje mě účinnost homeopatik

Známá televizní moderátorka kouří, věří homeopatikům a bolesti se snaží zbavit co nejdříve: „Rozhodně nejsem z těch, kteří by čekali, zda je to přejde samo.“

Kateřina Fričová: Nás kuřáky by měli začít chránit

K programové ředitelce ČT cigarety neodmyslitelně patří: „Kouření je hnusné, to vím… Ale musím říct, že to byl smutný život, bez cigaret.“

J. X. Doležal: Marihuana mi pomáhá i od deprese

Známý kuřák a propagátor marihuany říká: „V podstatě žiju zdravě. Nepiju alkohol a poměrně hodně spím. A kouřím hodně marihuany, ta je léčivá.“

Kateřina Cajthamlová: Kvalita potravin je u nás příšerná

Někdejší moderátorka pořadu Jste to, co jíte se zlobí: „Prodávají zajíci v pytli. Potraviny nejsou značené, nejsou kvalitně balené. Kvalita našich potravin bohužel velmi klesla.“ 

Tomáš Cikrt: Jít k doktorovi na „blind“ je sázka do loterie

Jakou důvěru v české lékaře má bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví? „Máme skvělé lékaře, ale ti nejsou všude.“

Martin Veselovský: Nesnídám, nesvačím. Nestíhám

“Můj mozek mi zatím neřekl, že bych se o sebe měl začít víc starat,“ říká moderátor. „Asi se k tomu budu muset dotlačit.“

Otakar Černý: Pil jsem třeba deset piv za den 

Šéfredaktor sportovní redakce ČT hraje pétanque a doktorům moc nedá: “Zubaře a gynekologa nepotřebuji.“