V areálu Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) je pietní místo, jež při cestě na autobus můžete kvůli troše nepozornosti přehlédnou. Je nenápadné, pro stovky lidí ale má zásadní význam.
Kde se setkává smrt s nadějí na život
Pietní místo tvoří čtyři velké skleněné desky světlé barvy, na nichž jsou zhusta vypsány tisíce křestních jmen zemřelých dárců orgánů. Na místo, které se nazývá Zeď života, chodí pozůstalí i ti, kterým orgány dárců díky transplantaci zachránily život. Chvíli tu postojí, zapálí svíčku nebo položí květinu či sošku anděla. Místo jim pomáhá smířit se s tím, co je v životě potkalo. Na jedné straně smrt, na druhé straně vděčnost za šanci na druhý život.
Galerie: Pietní místo v areálu IKEM
U letopočtu roku 2016 je také jméno sedmnáctiletého Davida. „Pršelo tehdy stejně jako dnes. David šel v šest ráno do školy. Cestou přecházel koleje, jenže si nevšiml, že přijíždí vlak,“ vzpomíná jeho táta Milan Pinkava na okamžik, při kterém David přišel o život a jeho nejbližším se životy nezvratně změnily.
O tom, co se dělo dál, si s panem Pinkavou povídáme u příležitosti slavnostního večera. Jako poděkování jej pro pozůstalé pořádá pravidelně IKEM. Ten letošní se konal v pátek 4. listopadu v důstojných prostorech odsvěceného chrámu Pražská křižovatka, jenž v centru metropole provozuje Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
David si vlaku možná nevšiml i proto, že měl v uších sluchátka a jeho příjezd neslyšel. Nárazem utrpěl úraz hlavy a krčních tepen. Lékaři se jej na místě snažili resuscitovat, o záchranu jeho života usilovali ještě ve Fakultní Thomayerově nemocnici, kam jej letecky přepravili a kam za ním spěchali i jeho rodiče.
Rozhodnutí o darování nepočká
„Ráno mi zazvonil telefon a já se dozvěděl, že syna srazil vlak a že mám okamžitě přijet do Prahy. Víc mi v tu chvíli neřekli s tím, že nemohou,“ popisuje pan Pinkava. Co dělal bezprostředně po telefonátu, si nevybavuje, protože šok mu několik desítek minut vymazal z paměti.
V nemocnici se dozvěděl, že lékaři pro Davida už nemohou nic udělat, protože jeho mozek následkem úrazu přestal fungovat a zdravotníci tento stav nedokáží zvrátit. „Pan doktor Martin Prchlík mi vysvětlil, jaká zranění David utrpěl a jak na tom je. Zároveň mi velmi lidsky, ale i naléhavě sdělil, že u něj existuje možnost darování orgánů,“ popisuje Milan Pinkava.
Žádný konkrétní čas, do kdy musí říci své rozhodnutí, mu lékař nedal. Z informací od něj ale bylo jasné, že s ním nemůže otálet, protože doba pro použití orgánů je limitovaná. Přesto nebyl problém, aby Milan Pinkava Davida mohl ještě vidět a postát u nemocničního lůžka, jak si sám přál. To už ale věděl, že s darováním orgánů syna bude souhlasit.
„Uvědomil jsem si, že pro mě všechno skončilo, protože už není nic, co by mohlo pokračovat. Když se ale od lékaře dozvíte, že je možnost pomoci několika lidem, tak si řeknete: A proč bych to neměl udělat? Co z toho budu mít, když řeknu ne?“ vzpomíná pan Pinkava na to, co vnitřně prožíval.
„V tu chvíli to v žádném případě nebylo racionální rozhodnutí, protože teprve začínáte vstřebávat myšlenku, že vám zemřelo jediné dítě. Řídíte se proto čistě pocity. Cítil jsem, že souhlasit je správné. Racionální podklady pro mé rozhodnutí přišly až mnohem později,“ dodává Milan Pinkava.
Jeden život zachránil pět pacientů
Odstup času a fakta Milanu Pinkavovi jeho postoj jen potvrdily. „Nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych se měl rozhodnout jinak. Dárcovství mi dodnes pomáhá vyrovnat se s tím, že David je pryč, protože jeho smrt nebyla zbytečná,“ dodává.
Podle lékaře Martina Prchlíka je důležité ve chvíli, kdy se rodič dozvídá zároveň tragickou zprávu i možnost dárcovství, být s ním tak trochu na jedné lodi. „Vědět, že to děláte z důvodu, že medicína se musí sklonit před něčím, co skončilo, ale že je tady zároveň možnost pomoci ostatním pacientům,“ říká vedoucí lékař Kliniky dětské chirurgie a traumatologie Fakultní Thomayerovy nemocnice.
„Rodičům nelze říci, že pro smrt jejich dítěte se najednou našel nějaký jiný význam, to se nemůže nikdy u dítěte podařit a není tomu tak. Ale přece jenom je pro ně určitou útěchou, byť i to je silné slovo, že určitá část dítěte je na tomto světě schopna přebývat dál. Naprostá většina rodičů za to byla nějakým způsobem ráda a pomohlo jim to. Ale není to o jejich přemlouvání, to v žádném případě, protože to musí být vždy jejich svobodné rozhodnutí,“ dodává Martin Prchlík. Za desítky let k odběru orgánů na jeho pracovišti nedali souhlas tři rodiče.
Galerie: Slavnostní večer pořádaný IKEM jak poděkování všem, kteří se podílejí na dárcovskému programu
Davidovy orgány pomohly celkem pěti lidem. Darovány byly ledviny, játra a cévní štěpy. „Osobně mě velmi mrzelo a lidsky trápilo, že nešlo použít srdce, protože bylo poškozeno z pokusů oživit jej elektrošoky,“ svěřuje se pan Pinkava.
Komu přesně Milan a David pomohli, se rodina dárce nedozví. Neumožňují to české zákony. „Asi bych to chtěl vědět a byl bych rád, kdybych si s nimi třeba mohl potřást rukou. Ale není to to, na čem stojí pocit uspokojení z pomoci,“ říká Milan Pinkava.
Je možné, že příjemci Davidových orgánů i po letech chodí tiše postát ke Zdi života v IKEM. Místo navštěvuje i Milan Pinkava: „Mít tu možnost je pro mě důležité. Zastavení u Zdi života pohladí člověka na duši i na srdci. Považuji ji ze strany IKEM za krásnou formu poděkování.“
Pomoci jiným za to stojí
Na téma dárcovství se za šest let Milan Pinkava bavil se spoustou lidí. „Každý k tomu má jiný postoj, ať už z hlediska víry, či jiného přesvědčení. Někomu jde souhlas s dárcovstvím proti srsti s tím, že mu blízkého ‚rozeberou na náhradní díly‘. Myslím, že tyto myšlenky by lidé v sobě měli potlačit a uvědomit si, že jejich blízkému v tu chvíli už není pomoci, ale mohou zachránit jiné. Někomu pomoci, to je věc, která za to stojí. A třeba ten, kdo orgán dostane, dokáže v životě něco úžasného, co by se nestalo, kdyby nepřišla transplantace. To nikdo nikdy neví,“ přemítá Milan Pinkava.
Říká se, že každá bolest jednou pomine. U té způsobené ztrátou dítěte to neplatí. Milan Pinkava prožívá denně momenty, jež mu syna neustále připomínají. Srovnat se s jeho ztrátou mu pomáhá hlavně čas, práce nebo čtyřnohý přítel.
Tragédie mu ale především přehodnotila životní priority. „Než se to stalo, žil jsem jen pro Davida. Byl završením všeho, co pro mě v životě bylo skutečně důležité. S Davidovou mámou jsme byli sice rozvedeni, ale byli a jsme dodnes přátelé. Neměl jsem potřebu se dál kamkoliv posouvat. Měsíce po Davidově odchodu mi došlo, že tady po mě vlastně nic nezbude, a rozhodl jsem to změnit,“ vzpomíná Milan Pinkava.
Začal proto myslet víc na sebe a z tohoto postoje později vyplynulo i to, že se znovu oženil a nyní ve svých 47 letech s manželkou očekávají příchod prvního společného potomka.
Podívejte se na krátké video IKEM od Zdi života, které je poděkování za dárcovství:
ČLÁNKY DO MAILU