Život ovlivňují traumata, která zažili předkové. Mohou za úzkosti či divné vzpomínky

Přicházíme na svět jako tabula rasa, čistá nepopsaná deska, anebo si do života přinášíme zátěže a traumata, například od našich předků? Tohle je v podstatě hlavní otázka, která se přímo vztahuje k dnes již respektovanému transgeneračnímu přenosu. 

Podle této hypotézy je skutečně možné napříč generacemi přenášet nepříjemné vzpomínky, traumata a kostlivce ve skříni, aniž by potomek skutečně na vědomé úrovni tušil, co jeho dávný předek prožil.

Příčina nevysvětlitelných strachů?

Proč někdo trpí neodůvodnitelným strachem z opuštění, když nic, ani ve svém dětství, takového neprožil? Proč má někdo panický strach z vody, když se ani jako miminko netopil ve vaničce? Proč máme strach například z uzavřených prostorů, z ohně, výšek, z konkrétních zvířat, tmy, nožů či zbraní? 

Přečtěte si také:

Je libo Xanax nebo Diazepam? Co je dobré o těchto lécích vědět

Ne vždy se dají příčiny takovýchto strachů vysvětlit. Právě transgenerační přenos pracuje s možnou myšlenkou, že příčinou mnoha strachů je dávné trauma, které jsme však neprožili my, ale naši předkové.

Ačkoliv je potřeba brát v úvahu zážitky z dětství a prenatálního života, které si jen těžko sami budeme pamatovat, protože vzpomínky se vybavují od tří let života, nelze opomíjet emoce a prožitky našich rodičů. Nebo dokonce dávné zážitky našich prarodičů nebo praprarodičů, které se dají rovněž prokázat.

Válka v paměti rodu

I když jsme ještě dlouho nebyli na světě, do našeho rodu se neodmyslitelně zapsaly hrůzy války, holocaustu, pobytů v koncentračních táborech, vraždy, sebevraždy, incesty, nešťastná náhodná úmrtí, dopravní nehody, domácí násilí, znásilnění, týrání dětí, duševní trýzeň, předsudky, potraty, porody nemanželských dětí, hladomory a smrt hladem, odříkání, věznění, pronásledování za komunistického režimu, nepřijetí vlastními rodiči, odsouzení společností či děsivá tajemství, která nesměla být nikdy vyzrazena. 

A i když jsme v této době nežili a tyto děsivé zážitky a zkušenosti se nás přímo netýkají, přesto mohou stále ovlivňovat naše životy. Nejde o žádný blábol, přehnanou ezoteriku nebo víru v minulé životy. Generační trauma už uznává i věda, která na základě mnoha prováděných studií tyto vlivy jednoznačně potvrzuje.

Výzkumy přenosu již od 60. let

Mezi nejsilnější vlivy, které byly mnohokrát vědecky prokázány, patří válečné zkušenosti a válečná traumata, která se přenášejí napříč časem. Nejvíce se prozkoumával vliv holocaustu na přeživší potomky. 

Bylo prokázáno, že potomci osob, které přežily věznění a mučení v koncentračních táborech, ve zvýšené míře vykazují deprese, chronický smutek, posttraumatický stresový syndrom, poruchy chování a poruchy pozornosti, separační úzkost, uzavřenost a neschopnost sdělovat své pocity, pociťování všudypřítomného strachu z nebezpečí, noční můry nebo záchvaty paniky. 

První studie týkající se možného přenosu válečného traumatu byla publikována v roce 1966. Autorkou byla lékařka Vivian Rakoff, která působila v židovské nemocnici v Montrealu. A právě v Montrealu se po válce usadila spousta osob, které přežily holocaust.

Důkazy o transgeneračním přenosu

Kromě Vivian Rakoff transgenerační přenos potvrzuje také studie, na základě které bylo v roce 1988 v The Canadian Journal of Psychiatry zjištěno, že psychiatrickou pomoc ve velké míře vyžadují právě potomci obětí holocaustu. Dále vědci zjistili, že existují prokazatelné biologické faktory potvrzující transgenerační přenos z traumatizované matky na její dítě, což bylo ověřeno i zjištěním poruch hladin kortizolu jak u matky, tak i dítěte.

Přečtěte si také:

Nová léčba depresí a dalších duševních nemocí. Ketamin funguje jako rychlé antidepresivum

Přenos v rámci jedné rodiny potvrzují rovněž vědci Nicolas Abraham a Marie Töröková, kteří teorii transgeneračního přenosu představili v roce 1978. Zavedli také dva používané pojmy: krypta a fantom. 

• Krypta představuje nějaký neprožitý a potlačený smutek ze ztráty milované osoby, který se pak projevuje i v dalších generacích. 
• Fantom je rodinné tajemství, o kterém se nikdy nesmělo mluvit. 

Na tyto dva autory pak navazují další psychologové a odborníci, například německý terapeut Bert Hellinger, který tvrdil, že existuje provázanost až čtyř generací, do nichž spadají i bývalí partneři nebo černé ovce rodiny. Podle něj pomáhá zbavit se traumatu pouze hluboké pochopení příčin a vzájemných souvislostí.

Transgenerační přenos lze dokázat i u zvířat. Příkladem může být třeba studie, na základě které byly myši vystaveny určitému zápachu, po němž následoval elektrický šok. Strach z tohoto zápachu se pak projevoval i u dalších generací myší, ačkoliv tyto nově narozené myši samy tyto zkušenosti neměly.

Jak zvládnout transgenerační trauma

Pokud se tedy v našem životě děje něco, co si nedokážeme vysvětlit a na co nemáme vlastní vzpomínky, je načase podívat se do minulosti. Může jít o různé konkrétní strachy a fobie, plácání se ve vlastním životě, zvláštní a neodůvodnitelné stavy smutku a marnosti svého života, panické ataky, pocit přítomnosti nebezpečí, strach z opuštění a ze ztráty blízké osoby. 

Nebo třeba o nepřiměřené reakce na různé situace, problémy se sebeúctou, uzavřenost vůči sociálním kontaktům, opakované noční můry, nedůvěru k lidem, strach z davu lidí a uzavřených prostorů, sklony k řešení situací nadužíváním léků, sklony k závislosti na alkoholu a drogách, somatizaci psychických problémů a vznik různých autoimunitních a psychosomatických onemocnění, protože trauma může velmi oslabit jak naši psychiku, tak také imunitní systém.

Přečtěte si také:

Lidé, kterým vadí hluk, ostré světlo a snadno se dojmou. Takový je život s tajuplnou zkratkou HSP

Pokud se však ze zdánlivě pochopitelných důvodů něco v rodině tajilo a problémy se zametaly pod koberec, aniž by si to naši předkové uvědomovali, následky pro potomky mohou být negativní a poměrně dalekosáhlé. 

Nejenom, že budou čelit vlastním strachům a osobním i zdravotním problémům, ale to vše se může promítnout i do jejich partnerského a profesního života. Typickým výsledkem pak mohou být přehnané obranné reakce, vyvolávání konfliktů a nadměrná útočnost, anebo naopak útěky od problémů, úplná pasivita, ztráta motivace a rezignace na život.

S tím vším může pomoci jednak dlouhodobá a cílená psychoterapie zaměřená na překonání traumatu, ale také pátrání po příčině traumatu a po tom, co se vlastně kdysi ve vaší rodině odehrálo. Samotné pochopení skutečných příčin toho, co se nám děje, může přinést pozitivní výsledky. Zásadní je pak trauma si zpracovat a nepřenášet jej dále na své další potomky.