K tomu, aby se člověk stal „vězněm svědomí“, musí učinit jasné rozhodnutí a pustit se do křížku s poměry v zemi, kde žije. Utěšovat se může okřídleným „zavřít mohou, pustit musí“.
K tomu, aby se člověk stal „vězněm svého pohlaví“, není třeba vlastního rozhodnutí. Naopak. I usilovná snaha situaci zvládnout v souladu s běžným a fyzicky patrným gender stereotypem je marná. Psychická náročnost je vysoká a vše je mimo jiné i těžce neurotizující.
Transsexuál má ke svému pohlaví odpor
Transsexuál se psychicky ztotožňuje s opačným pohlavím, než je to, s nímž se narodil. Přeje si žít jako osoba druhého pohlaví. K vlastnímu řekněme „vnucenému“ a bez ohledu na jeho přání předem danému pohlaví má odpor. Nepříjemný mu je i běžný dotek. Fyziologické funkce jeho pohlaví – menstruace, erekce, poluce – jsou mu nepříjemné. Vnímá je často jako ponižující záležitosti. Není divu, že tito lidé bývají ochotni podstoupit různé psychické i tělesné útrapy, jen aby svůj gender změnili.
Důležitá pro ně je jak vlastní tělesná změna, tak i tomu odpovídající „papíry“. Tj. změna v úředních dokladech. To je možné, i když ne jednoduché. Prvním krokem je patřičné sexuologické a psychologické vyšetření. Po shromáždění patřičných údajů lze podat žádost ke komisi pro operativní zákroky na pohlavních orgánech. Pokud tam zasedající lékaři vyhoví, budou posléze prováděny jednotlivé fáze přeměny pohlaví. Začíná se hormonální přípravou. Další kroky jsou chirurgické. Třešinka na dortu splněného přání je posléze úřední změna v osobních dokladech – včetně změny jména.
Výše popsané zaměření a přání nelze ztotožnit ani s homosexualitou ani s lehkou sexuální úchylkou zvanou transvestitismus.
Transvestita po změně pohlaví netouží
Transvestitismus je považován za částečnou poruchu pohlavní identity a sexuální úchylku v objektu. Jde o záležitost neškodnou. Převážně jde o specifiku mužskou. U žen se objeví jen výjimečně. Takřka devět z deseti mužů patřících do této skupiny jsou heterosexuálové. O seznámení s nimi mívají značný zájem i homosexuálové. Zhruba každý druhý má ve své životní historii i homosexuální zkušenost. Žádný z nich ale po skutečné změně pohlaví netouží.
Nejčastěji jde o nutkavou, intenzivní touhu nosit oděv přiměřený druhému pohlaví. Tento stav je specifikován jako transvestitismus fetišistický. Nejde o pouhý oděvní doplněk typu manželčina šátku vypůjčeného mužem nebo pánské košile oblečené ženou. Převlek – obvykle se vším všudy – je spojen se sexuálním vzrušením. Záležitost není ve vývoji lidstva nová ani nesouvisí s touhou po nových zážitcích a zpestření života. Od starověku existovaly svátky, namátkou doposud živý masopust se svým průvodem. Muži se zde převlékali za ženy a naopak. Ještě starší je převlékací rituál nevěst ve staré Spartě. Vdávaly se v mužských šatech a s oholenou hlavou.
Transvestitismus „dvojí role“ je spíše sociální záležitostí. Charakterizuje jej snaha vystupovat v roli obvyklé pro druhé pohlaví. Sexuální identifikace je beze změn – muž se cítí mužem, žena ženou. Podstatná je zde snaha o určité vystupování a následný pocit uspokojení. Pozor – žena suverénně zvládající některou z tzv. mužských prací tak obvykle činí z donucení, ne pro radost.
Další variantou je tzv. crossdressing, ne-li přímo klamání tělem, tak určitě oděvem. Dotyčný, dotyčná se převléká za osobu druhého pohlaví z nejrůznějších pragmatických důvodů, jež mnohdy nemají se sexuálními touhami nic společného. Jindy ovšem může mít převlek erotický náboj. Po ženském oděvu rád sáhne i homosexuální „transka“. Nejde zde primárně o sexuální vzrušení. Spíše o jakési mimikry. Feminní rysy homosexuálního muže ženský šat vhodně doplní.
Transvestitismus lze diagnostikovat jen u dospělých. Převlékání chlapců do ženských šatů bývá jen zábavou s prvky provokace. V pubertě a adolescenci může jít o projev eroticky sycených zmatků dospívání. Teprve budoucnost odliší pouhou experimentaci od gender preferencí.
Travestie: ačkoliv má člověk penis, může být krásná žena
Někde na pomezí mezi touhou, zábavou, obdivem, parodií, snahou po výdělku, iluzí a zvyšováním sebevědomí je travestie (travesti, travesty). Jde o estrádní či divadelní představení, v jehož rámci muži – často, ne však výlučně homosexuálové – karikují populární ženy. Mnohdy jsou předlohou a inspirací zpěvačky.
Pokud ovšem vnímáte popsaný opus jako pouhou zábavu a nic než zábavu, nejste patřičně postmoderně filosoficky vybaveni. V odborném, sociologickém textu čteme o travestii coby „implicitní kritice heterosexistické společnosti, protestu proti binárnímu pohlavnímu rozdělení, cestě ke sblížení mužů a žen, homosexuálních, heterosexuálních a bisexuáních skupin“. Citovaný text – dostupný i na internetu (www.genderonline.cz) v bulletinu Gender, rovné příležitosti, výzkum – tvrdí mj., že „travestie show skrytě pokládá otázky, co to znamená být muž či žena, jaký je význam sexuality, a zpochybňuje přirozenost významů, které těmto kategoriím běžně přisuzujeme.“ Do třetice citát hodný zřetele naší bezpečnostní informační služby, potažmo CIA, ba i KGB: „Demonstrace toho, že ačkoliv má člověk penis, může být krásná žena, by mohla rozpoutat gender revoluci…“
Nemyslím, že by Evropou obcházelo strašidlo gender revoluce. Nežít se svým pohlavím v míru je ale těžké. Složitou osobní sudbu – kterou si transky samy nevybraly – přece jen ve vztahu k druhým poněkud usnadní oficiální Listina základních lidských práv a svobod: „Nikdo nesmí být nucen k ničemu, co není zákonem přikázáno, a nikdo nesmí být trestán za něco, co není zákonem zakázáno.“
Amanda Lepore na úvodním snímku je americký transsexuál. Narodila jako chlapec, v sedmnácti letech podstoupila změnu pohlaví, později řadu plastických operací.
ČLÁNKY DO MAILU