Rohlík se sýrem, houska se šunkou, chleba s pomazánkou, kobliha, nakrájené jablko, oplatka… Kolik variant se nabízí pro přípravu školní svačiny? Zdánlivě hodně, ale vymýšlejte něco den co den. Ještě že existují víkendy a prázdniny!
Jenže ty právě končí, a já si poslední dobou vychutnávám ubývající dny „svačinové svobody“. Už se to blíží; zase pravidelně krájet, mazat, balit, krájet, mazat, balit, krájet, mazat, balit… Sice to moc času nezabere, ale ta pravidelnost a povinnost je úmorná.
„Tak nám ty svačiny nemaž, my si ve škole koupíme brambůrky!“ jako bych to slyšela. V řadě škol už jsou opravdu k dispozici automaty s nějakou tou oplatkou nebo vakuovanou bagetou, ale tahle varianta stravování se jednak dost prodraží, a pravé ořechové pro dětský žaludek to taky nebude.
Čtěte téma: Nejlepší svačina? Z domova!
Svačiny jsou pro školáky nenahraditelné, ale malí strávníci mají často jiný názor, a tak jídlo přinesené z domova končí v odpadkovém koši.
„Todle nejim!“
Kromě té tupé pravidelnosti život komplikují i mlsné jazýčky dětí. Jistě, nemusela bych se na to ohlížet, ale mně taky nechutná všechno. A vám?
A pak, nutit jídlo, o kterém vím předem, že je koši souzené, se mi zdá zbytečné. Přiměřené ústupky jsou mi milejší. Takže pro tři děti housky ve třech variantách: všechny univerzálně se sýrem, k tomu jedna bez šunky (období „Nejím maso!“) a jedna bez zeleniny („Hlavně mi tam prosím tě zas nedávej ty listy!“). Naštěstí, i když se netrefím, nebo balíčky omylem zaměním, ve třídách kvete výměnný obchod. Nejlepší, nejvýpravnější svačiny nosí Kačka, ale my ostatní nenápadití rodičové máme kliku, že jí zrovna chutnají ty naše nudné chleby. Ráda je smění se spolužáky za své domácí trojctihodné koláče nebo pořádně napěchované sendviče.
Zajímavý úkaz: když dítě – jindy k nenasycení – nalezne v balíčku neoblíbené jídlo, náhle ztrácí hlad a „hnus“ zůstává v aktovce. V případě měkkého banánu nebo chleba s rybičkovou pomazánkou – katastrofa. Pěkně uleželé v kapse aktovky dokážou divy. Ale s trvanlivějšími potravinami typu sušenka se dá slušně překlepat několik dnů. Najdu ji na dně tašky, neměl jsi hlad, holenku? Šup – a máš ji znova. Až když se promění v drť drobků v obalu, putuje do koše a na její místo přichází další pokus.
Čtěte téma: Jídlo pro děti v restauracích: není z čeho vybírat
Málokterý podnik je na nejmenší zákazníky připravený…
13 let natvrdo
Často jsem u trojboje „krájím / mažu / balím“ v duchu počítala, kolik těch zatracených svačin za školní docházku svých dětí vlastně připravím. Čili to máme každý měsíc 20 pracovních respektive školních dnů, za deset měsíců školního roku to představuje suma sumárum 200 svačin na jednoho školáka. Dejme tomu, že balíčky vydržíte chystat po celou základní a střední školu, tedy 13 let svačin bezpodmínečně. Začíná se mi klepat ruka a nůž s marmeládou. Jedno dítko rovná se 2600 svačin, při třech kusech se dostanu na nekonečných 7800!
A to ještě počítám jenom ty krásné časy, kdy dítěti stačí jedna svačina do školy denně. Když se s prominutím „rozežere“ (jak jinak byste nazvali prakticky nepřetržitou konzumaci čehokoli), je zle. Dva, tři balíčky na den a pořád je to málo. Až když se slečnám začne zdát, že jejich zadek velikosti stroužků česneku je moc velký, počet svačin se vrací k normálu. U kluků moc šancí nevidím.
Když už promrskávám matematiku, počítám, kolik už mám odsezeno, pardon odmazáno. Tak to máme… třeťák, osmička a šestka – za mnou je sice nějakých 4600 svačin, jsem za půlkou, ale pořád zbývá 3200!
Snad abych požádala o prominutí zbytku trestu… Že mě to dřív nenapadlo! Uděluju si milost a milé děti, kuchyň je vaše.
A tak už ani nespočítám, kolik spotřebujeme metrů (nebo kilometrů?!) potravinové folie. Zkusíte to někdo (během balení svačin, samozřejmě)?
ČLÁNKY DO MAILU