Názory k článku Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

Během dvou let mi zemřel syn i manžel. Okolí bylo poměrně kruté, instituce tu prostě nejsou pro nás. Ostatně v Severních Čechách se nikdy nepěstoval jemnocit, ba ani základní slušnost.
Bohužel tu nebyli ani přátelé, protože se z nich vyklubali srabi, kteří mi prý neměli nebo nevěděli, co říct. Dokonce jsem musela zjistit, že naši společní přátelé, se kterými jsme jako celé rodiny podnikali výlety a jiné akce, i děti si to užívaly, najednou byli po úmrtí manžela pryč. Takové rádobypřátele člověk nepotřebuje, ale dá to práci a bolest vymazat je ze svého života i ze života dětí.
Rozhodně je dobré změnit bydliště a práci, protože od neznámých lidí se nadějete větší slušnosti a pochopení než od tzv .přátel a známých.

Ve všem s Vámi souhlasím,mně se stalo to samé,s vyjímkou,že jsem,musela manžela a syna pohřbít v rozmezí půl roku,kolem mne byli hyeny,které tvrdily,že jsem stejně dostala hromadu peněz od státu,jelikož můj syn zahynul v Afgánistánu,neměla jsem sílu někomu něco vysvětlovat,rodina mně podržela,ale člověk stejně na bolest,která nejde popsat zůstane sám a že to přebolí není pravda,jizvy na srdci zůstanou až do smrti.

Jednoznačně nejhorší tragédií v životě je úmrtí dítěte, přesto nikdy nefiguruje na předních místech tabulky. Nechápu. A ať se ptám kohokoliv, se všemi se v tomto shodu. Jediné vysvětlení je pro mne to, že tabulky sestavují vždy bezdětní lidé. Myslím si, že každý se vyrovnává se svými tragédiemi jak nejlépe dokáže a snažit se říkat, co by bylo, nebo nebylo vhodné, je nesmysl.

Jak nejlépe dokáže? Omyl. Tápe, neví, jak si pomoci a je vděčný za jakoukoliv radu. Mně pomohla rada zapisovat si pozitivní věci, které mi ten den přinesl. Na papíře pak ten den nevypadal vůbec tak černě.
Trpěla jsem takovým smutkem, že jsem měla úplně zablokovanou paměť, nevzpomněla jsem si na pin pro platební kartu, tak jsem zase odešla od bankomatu domů. Zapomněla jsem cizí jazyky, co jsem uměla, a vše to způsobil stres a smutek. Člověk v takovém stavu potřebuje pomoc. Neví nic.

Mně prostě připadá, že odborníci na duše víc řeší způsob, jakým se člověk projevuje, než co skutečně dělá a než co po něm zbude. Řekla bych, že odsuzovat lidi za truchlení je právě dopad těch jejich chytrých zásahů.
Žila jsem se svou matkou v dost úzkém spojení, ona měla problémy, ze kterých jsem se ji snažila dostat, byla jsem však spokojená v práci, přestože se tam intrikařilo.
Když matka zemřela, zažila jsem těžký šok a nezvládala nic. Musím říct, že známí mě psychicky podpořili a pomáhali mi. Nová, mladá šéfová v práci (něčí dcera) však dělala takové to "vznešené dusno" typu "kdo se má na tebe dívat", "jestli tohle NÁM budeš dělat", atd. atd. Místo zlidštění přitvrdila. Dokud jsme měli starší, pohodovou šéfovou, dělala jsem kolikrát i nad rámec, jen tak, z nadšení, tentokrát mi však výkonnost klesla pod nulu a začala jsem se flákat tak, jak jsem nikdy nevěděla, že bych se flákat vůbec mohla. Mladá šéfová byla ten typ, co teď frčí: sportovkyně, každý den jiný (vyzývavý) ohoz, s každým flirtovala, na příchozí milá, sotva za nimi zapadly dveře, pomlouvala je. Na některé štěkala rovnou, pokud jí nic nemohli. Až jsem jednou přišla od lékařů (tam jsem utíkala, jak jsem mohla, na pracovišti se nedalo vydržet), ležela mi na stole výpověď. Zašla jsem za tehdejším ředitelem, aby mě přeložil na jiné oddělení a naštěstí mi vyhověl, protože lidštější, než ta mladá, ambiciózní bestie, musí snad být úplně každý. Nenechali mě však pořádně dostudovat (studovala jsem dálkově), její tatínek byl šéfem katedry a nejsem si jistá, zda to nemělo vliv, zdá se, že těžko ne. Patřila jsem spíš k lepším studentům, tam se vyhazovalo z jiných důvodů, než proto, že by člověk neuměl. Normálně se zdravíme, i když je jasné, že kolem krku si nepadnem. Lidi však zapomenou. K ní se chovají slušně, ne ke mně. Ona má dobrou pověst, manžela, dvě děti (vždycky říkala, že dítě nechce, protože by parazitovalo na něčem, co je její). Svět patří parazitům.