Strašení TTIP: Nejcitlivější částí dohody mezi USA a EU jsou potraviny

Několikaleté vyjednávání dohody TTIP (Transatlantické partnerství pro obchod a investice) mezi EU a USA vzbuzuje od samého počátku rozporuplné reakce a emoce, především na straně EU. Má to svou logiku, Evropa si svůj společný obchodní prostor chrání, snad kromě Ruska, ze všech velkých ekonomických teritorií světa nejvíce, přičemž výrazné omezení této ochrany je hlavním cílem TTIP. Nutno podotknout, že se tak má stát na obou březích Atlantiku, tedy jak na straně USA, tak na straně EU.

Potraviny – nejcitlivější část dohody

Vůbec nejcitlivější částí dohody je a bude nepochybně obchod se zemědělskými surovinami a potravinami. To není nijak překvapivé, protože této oblasti se v minulosti týkaly největší komplikace i při sjednávání podmínek liberalizace obchodu v rámci WTO (Světová obchodní organizace), zdaleka nejen mezi Amerikou a Evropou.

Je tak zřejmé, že agropotravinářský obchod bude definitivně dojednáván až jako poslední, a ještě i v současné době je tak předčasné dojednávané podmínky hodnotit, protože nic není definitivní.

To ovšem nebrání již teď konstrukcím katastrofických scénářů.

TTIP! Bububu!

Podle nich by měla TTIP tu ve svém důsledku zrušit farmářské trhy, ondy umožnit na území EU masivní dovoz výrobků a surovin z geneticky modifikovaných organismů (GMO) nebo zásadně překopat systém označování potravin.

Většinu z těchto tezí lze ale zatím považovat především za snahy udržet maximálně možnou ochranu evropských zemědělců a evropských výrobců potravin vůči produkci USA. A to prostřednictvím obhajoby zájmů spotřebitele, který slouží při těchto snahách jako rukojmí. Skutečnost je však zcela opačná – evropský (a částečně i americký) spotřebitel na dohodě vydělá – a to zejména možným poklesem spotřebitelských cen zemědělských surovin a potravinářských výrobků. I když ani v tomto případě neplatí nic stoprocentně, je jasné, že americká produkce je oproti té evropské velmi často levnější.

Ceny potravin by měly jít dolů

Právě toho se evropští farmáři a potravináři bojí a upřímně řečeno, alespoň u části z nich jsou to obavy reálné. Již v současné době čelí Evropa zaoceánské konkurenci často jen za cenu cel (tarifních překážek zahraničního obchodu). Modelovým příkladem je cukr, jehož dovoz do EU je zatížen různě vysokými cly, která se pohybují až ve výši kolem čtyřiceti eur na sto kilogramů. Kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom kupovat kilogram cukru třeba o deset korun levněji.

Celní bariéry navíc deformují deklarovaný „jednotný trh EU“, v němž jsou si všichni rovni, ale někteří rovnější – díky takzvaným preferenčním clům, která jsou oproti standardním clům o poznání nižší – ale na která nedosáhne každý. Ještě větší bariéry představují netarifní překážky obchodu mezi EU a USA, což jsou v zásadě administrativní opatření, která specifikují podmínky dovozu zboží na základě celé řady povinností týkající se označování, použitých technologií, certifikací nebo vlivu zemědělské či potravinářské produkce na životní prostředí. Do této kategorie mimo jiné spadá problematika GMO, ale i legitimita používání přídatných látek při výrobě potravin.

Co je ve hře: GMO i podmínky výroby potravin

V případě cel bude zřejmě, až na nějaké skutečně specifické a citlivé komodity, což je třeba zmiňovaný cukr, dohody ve většině případů dosaženo. Ovšem v případě administrativních překážek obchodu je a bude situace mnohem složitější.

Například léty živený odpor vůči GMO v evropské spotřebitelské veřejnosti bude jistě nástrojem, jak produkty z GMO i po uzavření TTIP do Evropy nedovážet, případně dovážet jako produkty speciálně označené, což je v případě GMO jistou veřejnou degradací.

Tak či tak si obě strany určitě podrží mnohé současné podmínky výroby potravin, takže druhá strana bude moci příslušné výrobky vyvážet jen tehdy, budou-li tyto podmínky odpovídat parametrům na straně dovozu. Jinými slovy – spotřebitelé by se uzavření dohody neměli bát a neměli by naslouchat hypotetickým katastrofickým scénářům.

Bát by se měli větší potravináři

Vzhledem k vyšší efektivitě amerických výrobců se ale dohody TTIP mohou obávat evropští potravináři a částečně zemědělci. Do jisté míry si za to ale EU může sama, protože její efektivitu snižuje (a náklady na výrobu potravin zvyšuje) neskutečně složitá evropská legislativa a s ní spojená administrativa. Podle některých dříve zveřejněných výzkumů až o třicet procent. Tento svůj handicap bude EU nepochybně vehementně hájit a zřejmě jej i částečně prostřednictvím netarifních překážek obchodu uhájí. Základní otázkou, která však není vyřešena, tedy bude, kde EU ustoupí a kde ne.

Dohoda bude každopádně znamenat především pro větší průmyslové výrobce tvrdší mezinárodní konkurenci, naopak poměrně v klidu mohou podle všeho zůstat menší a střední výrobci potravin regionálního významu. Ti se do přímé konkurence s americkým zbožím prakticky nedostanou, i proto, že jde velmi často o specifické výrobky, které nemají alternativu v průmyslové výrobě, natož té americké. Ze stejného důvodu by měli zůstat v klidu i prodejci například na farmářských trzích, pokud tedy skutečně prodávají selskou produkci. Ti totiž obvykle nekonkurují cenou, ale právě svými specifiky, čerstvostí, dohledatelností, jasným původem.

Objektivní posouzení přínosů a rizik chybí

Na dohodě TTIP, bude-li uzavřena, tak vydělá především obchod a částečně spotřebitel. Kdo z obou zúčastněných stran bude ale tahat za kratší část pilky, bude nesnadno měřitelné.

Patrně jediným statisticky věrohodným ukazatelem bude porovnání celních sazeb před a po dohodě na obou stranách. To lze, alespoň na základě dosud zatím známých záměrů, udělat již nyní. Je to však heroická práce, jednotlivých položek obchodu (celního sazebníku) jsou tisíce a jak již bylo řečeno, jsou navíc zatíženy četnými výjimkami. Přesto by bylo vhodné, kdyby se do tohoto úkolu někdo pustil, respektive, aby se právě takové údaje, byť v koncentrované podobě, začaly komunikovat.

Při diskusi o tak zásadní liberalizaci obchodu mezi USA a EU v podstatě není možné, aby zpracování dopadů odbourání tarifních překážek nebylo součástí vyjednávacích pozic. Zveřejnění těchto údajů by také bylo v zájmu spotřebitelů – na obou stranách. Bez nich je – a možná vždy bude – přínosy i rizika TTIP fakticky nemožné objektivně posuzovat.