Cesta se zužuje, telefonní signál významně kolísá, další babička s šátkem na hlavě hladí na zápraží svého vesnického hlídače. Jsme v místě, kde čas odbíjí podle jiných hodin, kde vzduch voní jehličím a trávou. Jsme v Merbolticích nedaleko Děčína na rodinné Ekologické mléčné farmě Ludvíka Eflera, která dodává své bio mléko do Polabských mlékáren. Co všechno předchází tomu, než tam z něj vyrobí bio sýry nebo dětský dezert Matyldu? Bez holin i zacpaného nosu jsme prošli farmou, zjistili, proč mají některé krávy obojky, i proč je dojí robot jménem Nely.
Krávy si u nás dělají, co chtějí
Rodinná farma ve Verneřické části Českého středohoří vznikla v roce 1992, krátce poté, co se sem rodina Ludvíka Eflera přestěhovala. I když zde postupem doby nastřádali na tři sta dvacet hektarů vlastní zemědělské půdy, jde o plochy v hospodářsky znevýhodněných oblastech, jež se navíc nachází v chráněné krajinné oblasti. Přesto všechno Eflerovi prosperují, veškeré krmivo pro osmdesát krav plemene čestr dokážou vypěstovat sami, chovají je welfare a produkují ročně skoro půl milionu litrů mléka v bio kvalitě. Krávy se tu mají jako v bavlnce. Čisto a téměř žádný zápach v kravíně překvapí. Mají tu totiž zásadu: Žlab musí být tak čistý jako náš talíř.
„Když tu krávy chtějí být, tak jsou v kravíně, když ne, jdou si samy na pastvu. Můžou si prostě dělat, co chtějí.“ I to je jeden z hlavních rysů ekologického hospodářství, ve kterém Eflerovi hospodaří – umožnit zvířatům přístup na pastvu kdykoliv to podmínky dovolí. A je jedno, jestli zvířata máte na louce, kde je přístřešek, nebo si mohou kdykoliv odskočit do kravína, tak jako v Merbolticích.
Robot Nely: Neříká jí jménem, přesto ji pozná
„Na zhruba polovinu stáda máme nyní robotické dojení, což je vlastně další z kroků k welfare pohodě a přirozenému chování zvířat. Kráva se tak může přijít podojit kdykoliv,“ říká Ludvík Efler. A má to i pozitivní výsledky pro chovatele, při přirozeném, nikoliv standardním dvanáctihodinovém, režimu se kravám může navýšit dojivost až o deset procent.
Robotické dojení spočívá v instalaci hřmotného zařízení se vstupní branou, otočným ramenem, které krávy dojí, a tankem, do kterého je mléko odváděno. „Asi týden po instalaci jsme krávy k robotovi museli vodit, ale jakmile pochopily, že tam dostanou nažrat, učily se velice rychle. Krávy jsou velmi inteligentní zvířata, takže jsme za měsíc o polovině stáda nevěděli,“ říká Ludvík Efler. To „nevěděli“ přitom myslí s nadsázkou, každá kráva se totiž obojkem robotu nahlásí a ten informace přenáší do počítače. Eflerovi tak mají naprosto dokonalý přehled o tom, kdy, kolikrát a jaká kráva se robotem nechala podojit. Robot dokonce nahlásí, kolik mléka a ze kterého struku bylo nadojeno, jakou mělo barvu, teplotu i jakou rychlostí mléko teklo. Veškeré odchylky pak nahlásí esemeskou přímo Ludvíkovi Eflerovi.
Než robota uvidím při práci, cloumá mnou nedůvěra, přeci jen lidský element mám s dojením jednoznačně spjatý, robot nemá cit a vůbec… ale všechna čest: Krávy stojí způsobně ve frontě, nepředbíhají, nepošťuchují se, čekání si krátí u kartáče, u kterého se rády nechají podrbat. Když na ně přijde řada, otevře se selekční box, robot podle čipu v obojku zkontroluje, o jakou krávu se jedná a kolikrát již byla na dojení (některé vychytralé kusy to totiž kvůli žrádlu zkouší pořád dokola) a nasype jádro nebo šrot. Kráva klidně stojí v uzavřeném boxu, který ji nijak neomezuje, na otočném ramenu se pod její vemeno dostane nástavec s otočnými kartáčky, který omyje každý struk, a za pomoci senzorů nasadí vydesinfikované strukové násadce. A dojení může začít.
Mléko hadičkami putuje rovnou do tanku, kde se s první kapkou začíná chladit. Po úspěšném dojení se selekční box otevře, kráva způsobně odchází a střídá ji další bučící v pořadí. Jak dlouho se v boxu zdrží, přitom neurčuje robot, ale sama kráva. „Jedna je tam tři minuty, druhá i čtvrt hodiny, záleží, jak kráva pouští mléko, což je dáno geneticky. Některým kravám tu proto říkáme pauza,“ dodává se smíchem Ludvík Efler.
Kravám lidský rozměr očividně nechybí. Ty, které dříve u dojení kopaly a byly neklidné, jsou u robota klidné a spokojené. Ani obojek s čipem jim nevadí. Jak nám vyprávěl majitel farmy, ty bez obojku spíš těm „robotickým“ jejich parádu záviděly, očuchávaly je a dlouze zkoumaly.
Nová dojírna, nebo robot? Robot
Aktuálně farma Ludvíka Eflera prochází rekonstrukcí, která by měla zvýšit kapacitu kravína o čtyřicet kusů dobytka. To s sebou přinese i nákup druhého robota. Což sice není žádná láce, nákup prvního robota přišel i se stavebními úpravami na čtyři miliony korun a druhý vyjde na tři miliony, ale pořád se to vyplatí. „Než jsme se rozhodli pro pořízení robota, chtěli jsme vystavět novou dojírnu. Když jsme si ale spočítali, že by nás vyšla na dva až tři miliony a zůstala by dřina v podobě ruční práce, potažmo nákladech na zaměstnance, rozhodli jsme se pro robota,“ říká majitel ekologické mléčné farmy. Aby ne, vždyť podle ostatních českých farmářů, kteří již na robotické dojení přešli, může časem ušetřit až třetinu nákladů.
ČLÁNKY DO MAILU