Názory k článku Týrané ženy se bojí, že jim nikdo nebude věřit, říká Iveta Wollerová

S novým rokem musím pochválit úroveň článků na tomto servru.
Téma, které jste v článku velmi pěkně popsala je velmi zásadní společenská otázka, která je zároveň tabu. Víc se hovoří o týraných kočkách, než o týraných ženách/mužích (tím netvrdím, že týrání koček je v pořádku). Velmi pěkné knihy o tom před lety sepsala Olga Sommerová, jmenují se O čem sní ženy 1 - 3 a poslední díl je O čem sní muži.

Byla jsem týraná žena a nikdo jim nepomůže...po­licajti se jim vysmějou že si to asi zasloužila...mě pomohl můj nynější manžel co ho mám už víc než 25let a co tomu hajzlovi co mě mlátil vzkázal že mu rozkope ledviny v Katový uličce.....ta je v Kadani ta Katová ulička

Jak se bránit psychoteroru ze strany žen? Psychoteror modřiny nedělá ,není vidět, ale duši ubližuje víc!

Hlavně jak se bránit psychoteroru skupinky žen, to je snad nemožné ;)

Azylový dům se sice nabízí, ale když tam člověk může pobývat jen rok? Na další bydlení peníze nikde nikdo nesebere, neumím si představit, co s těmi ženskými bude pak.
Navíc, pokud vím, v naší zemi platí, že pokud někdo zažil na vlastní kůži týrání či šikanu, obrátí se její přiznání skutečně do jisté míry proti němu. Automaticky se předpokládá, že si model přenese do života, že se podle něho bude chovat, rovnou na něj pohlížejí jako na méněcenného, zatímco agresora stejně potrestá málokdo. Spravedlnost jakoby do psychologie vůbec nepatřila. Jak se má pak někdo přiznat, že mu něco udělali?

Na začátku je romantika, pak jaktože jsi bez práce? Maminka říkala, že jsi k ničemu a lempl!
Ale miláčku, mně těch Tvých 120 kg nevadí, s narůstajícím věkem mně stejně slábne zrak a křičet můžeš víc, nedoslýchám..

To byla ironie vůči tomuto článku.
Týraných žen je sice X ale v dnešní době je tomu více naopak. Muž je týrán psychicky, dptán, ovětšinou snad cíleně. Přispívaá k tomu propaganda jedné strany, která nepřipouští opak a hlásá jedinou pravdu a tou je týraná žena. Muži povětšinou z manželství neodchází. Proč? Ne kvůli lenosti, zvyku, ale povětšinou kvůli dětem.
A tak dál můžeme sledovat masáž žen v in časopisech s titulky jako: Jsem rozvedená je mi fajn apod. Pak mainstreamu vyzdvihnou případ neplatiče alimentů s chudákem matkou samoživitelkou. Neřeknou ale, že ten neplatič svoje dítě neuvidí možná ani v dospělosti, protože je zostuzen v jeho očích.

Místo toho podpořme tradiční rodiny, rodiny s dětmi.
Namísto genderismu, feminismu, homosexualismu a pod.!

Přesně tak. Pro ženu je rozvod výrazně jednodušší. Naproti tomu musí muž platit alimenty, přestože s dítětem nemá možnost mít dostatečný styk. Nemluvě o tom, že klidně můžete platit alimenty na dítě, které není Vaše. Stačí, aby Vás soud určil otcem.

Víte v čem je problém týraných lidí? Bojí se odplaty. A přitom cesta je tak snadná. V okamžiku kdy se dotyčná ocitne v takové situaci tak bych se na jejím místě zvedl, nic neřekl a šel bych na policii (útočníkovi bych řekl, že se jdu prostě projít) a tam bych jim řekl, že v případě, že to nebudou řešit tak tam budu sedět tak dlouho dokud ten útočník neskončí ve vazbě. Před tím bych se prošel k lékaři a tam si nechal vypracovat posudek svého zranění. Ano je tady určité riziko, že se ten dotýčný rozčílí a bude to horší, ale co můžete dámy ztratit? Pokud Vás bude chtít zabít, tak to stejně udělá. Takže co je lepší? Pobyt na policii a nebo v "rukách" agresora? A tyto články: http://goo.gl/29fqnV Vám dopomohou se strachem bojovat. Jsou tam podprahové informace a ty Vás "navedou". A kdyby jste se moc nudily tak zde jsou takové řekněme návody jak bojovat proti různým nepravostem např. exekutory atd.: http://goo.gl/BLSjCp
A závěrem bych řekl toto. Když Vám policie řekne, že Vám nevěří tak budete mít v ruce papír od lékaře (a ten Vám věřit bude, zranění jsou vesměs viditelné a to si neveme žádný lékař na triko) a ze služebny policie Vás ze zákona nikdo nemůže vyhnat. Oni jsou tu od toho. Navíc když by to skusili tak si najděte telefon např. na televizi a okamžitě jim zavolejte a věřte, že tam budou coby dup. Taková reportáž je pro ně opravdu velmi zajímavá, věřte mi.

Domácí násilí jsem zažila. Začalo až na mateřské dovolené, kdy opravdu jsem na manželovi byla závislá v podstatě ve všem. Fyzické, psychické. Přidala se bezdůvodná žárlivost na vše (i na moje rodiče, na mé kamarádky) a velké finanční omezení s výčitkami o zbytečném utrácení.
Fyzické 2x do roka, vždy jsem si myslela že to je naposledy.
S dvěma dětmi jsem odešla po 14 letech. Bydleli jsem potom v malém bytě 2+kk s mámou, ale šťastná.
Nechci tady psát dlouhé povídání, ale ten stav strachu je tak hrozný, že vám sebere osobnost. Navíc se to stydíte někomu říct, věděla to jen nejbližší kamarádka.
Nejvíc si uvědomíte že je něco špatně, když nastoupíte do práce a porovnáte si vztahy i manželství kolegů a kolegyň. Navíc vám dá sílu příjem peněz, pokud se finanční smyčka utahovala na mateřské.
Jenže pak se stupňuje fyzické násilí... až jsem s dětmi utekla.
Vůbec není jednoduché odejít...

Byla jsem take tyrana, jak psychicky tak fyzicky. Tehdy to jeste ani nebyl trestny cin, takze jsem ani nemohla na policii. Tyral dokonce i kocoura, ktery s nami bydlel, a byl schopny ho i zabit (me se pokusil zabit 2x).
Byvala bych sla do azyloveho domu, ale vedela jsem, co by udelal zvireti. A do azyloveho domu zvirata nemohla. A ted babo rad. Co v takove situaci.