Do různých projektů optimalizujících produkci umělého masa v laboratořích bylo již investováno hodně peněz. Není tedy divu, že se – až na velmi vysokou cenu – zdůrazňují v souvislosti s budoucností umělého masa prakticky jen samá pozitiva.
Co se dozvíte v článku
Realita buněčné výroby umělého masa
Ve skutečnosti se ovšem musí množírny buněk potýkat se zásadními problémy, například aby se výsledná hmota skutečnému masu senzoricky podobala. Potenciálním spotřebitelům jsou přitom utajovány informace, jaké metody, ale především jaké látky by bylo podle stávajících znalostí k průmyslové výrobě umělého masa třeba použít.
Něco jiného je totiž výroba masa v laboratořích a něco úplně jiného cílená výroba produktů, které by byly prodávány na trhu.
„Čisté“ maso je plné látek, kterým se jinde chceme vyhnout
Každopádně, kmenové (čili nijak nespecializované) buňky nestačí jen namnožit, jak si většina lidí myslí.
Galerie: Hamburger z umělého masa
Jak přitom podotýká populárně-vědecký server Osel.cz, nespecializované buňky je třeba kultivovat na buňky svalové, což je ovšem možné při umělé výrobě jen za pomoci růstových hormonů či anabolických steroidů. „Ve zvířeti má sval na to, aby ‚dozrál‘ do jatečné zralosti, roky. V bioreaktoru od těch samých buněk chceme, aby to stihly za několik týdnů,“ píše autor Josef Pazdera v analýze rizik spojených s produkcí „čistého masa“. (Celý rozsáhlý článek Ekologické Supermaso připravené buněčným zemědělstvím rozhodně stojí za přečtení.)
Spotřebitelé přitom použití hormonů a obdobných látek odmítají, a proto je také jejich použití v chovech hospodářských zvířat zakázáno. Jenže na výrobce umělého masa se nevztahují veterinární předpisy, takže mohou hormony a další látky označovat jako „přírodní růstové faktory“. To se ovšem spotřebitel nedozvídá.
Maso bez zvířat. Skutečně?
Zásadním problémem je ale i prostředí, v němž by se měly kmenové živočišné buňky množit. K dosažení co nejvyšší efektivity je totiž optimální použít takzvané „fetální telecí sérum – FSC“, které se ovšem získává z plodů březích krav. „Ty se buďto utratí, nebo se jejich plod napichuje a vysává se mu krev, pokud je ještě v děloze, případně se tele vykrví po provedeném císařském řezu. S detaily výroby se jeho dodavatelé neradi podělují,“ píše Osel.cz.
Teoreticky se FSC sice použít nemusí (ale v praxi se používá), produkce umělého masa by se tím ale dále prodražila.
A vlastně ještě antibiotika
Množení živočišných buněk v živném roztoku je kromě toho samozřejmě živnou půdou pro nežádoucí bakterie, plísně a další „breberky“. K tomu, aby se takovému množení zamezilo, je tak nutné dodávat do živného roztoku antibiotika.
To vše v praxi znamená, že umělé (čisté, ekologické) maso bude s pravděpodobností hraničící s jistotou obsahovat jak pozůstatky hormonů, stimulátorů, antibiotik i bakterií, které dodaná antibiotika nezlikvidují, tedy chemický koktejl látek a mikroorganismů, které jsou pro člověka minimálně ve větším množství rizikové. A bude k tomu ještě zapotřebí značné množství březích krav.
Vývoj půjde dál, ale ekologická tahle cesta není
Samozřejmě, věda a výzkum mohou najít, a v některých případech zřejmě také naleznou, při vývoji umělého masa nová řešení či jiné, méně rizikové látky, než je tomu nyní. Ostatně právě k tomu jsou určeny v úvodu zmiňované dotace.
I kdyby se ale podařilo všechny problémy vyřešit, pořád zůstává dnes tak často zmiňovaná „uhlíková stopa“ spotřeby energie k množení buněk, transportů potřebných látek do laboratoří a ve výsledku zcela jistě vyšší ceny výsledného produktu. Vše v neprospěch spotřebitele i planety. Tudy tedy cesta k záchraně nevede.
ČLÁNKY DO MAILU