Jako totální nepochopení problémů rozvojového světa lze hodnotit názory, podle nichž lze v budoucnosti nasytit stále početnější lidskou populaci v rozvojovém světě cíleným pěstováním kmenových buněk z hospodářských zvířat. „Umělý hamburger“, který vědci z Nizozemí představili laické veřejnosti, je přitom jen jedním z mnoha dalších pokusů, na němž vyspělý svět demonstruje starost o svět rozvojový, aniž by ale řešil podstatu problému.
Nejde vůbec o to, jak umělý hamburger chutná. Ačkoli vědci a přizvaní ochutnávači ve víceméně reklamní reportáži tvrdí, že spotřebitel má při jeho konzumaci „stejný pocit jako u normálního hamburgeru“. To samozřejmě nemůže být pravda. Syntetický hamburger totiž údajně neobsahoval tuk a další standardní složky masných výrobků, neboť byl vytvořen pouze z jednoho druhu původní buňky. O živočišný protein ale šlo, takže by se dalo s nadsázkou říci, že i když takový výrobek nebude hladovějícím přinášet žádný senzorický zážitek, roli dodavatele části látek potřebných pro lidský organismus splní.
Karbanátek za čtvrt miliónu liber má spasit svět
Nejde kupodivu ani o to, že se při výrobě umělého masa ušetří energie a sníží se produkce skleníkových plynů, tedy, že taková produkce je šetrnější k životnímu prostředí, a pakliže by se umělé maso vyrábělo ve velkém, bylo by dokonce zřejmě i levnější. Zatím sice údajně stojí cca 150gramový hamburger 7,5 milionu korun, vysoké náklady jsou ale normální při mnoha pilotních vědeckých projektech. Sériová výroba by produkt samozřejmě mnohanásobně zlevnila.
Možná si právě tohle uvědomují naši biologové, kteří nizozemský umělý hamburger velmi negativně okomentovali. Promptně proto také zazněly úvahy, že vyspělý svět pomůže rozvojovému spíše tím, že se vzdá svých přebytků (v reportáži České televize symbolizovaných obézními lidmi nosícími na těle „čtyři lahve dvoulitrové coca-coly“), které poskytne hladovějícímu světu. Přesně to ovšem v určité míře prostřednictvím humanitárních pomocí vyspělý svět dělá, přičemž výsledkem je jenom další zvyšování rozdílů mezi nasycenými a hladovějícími, a především, růst závislosti rozvojového světa na euroamerické ekonomice. To je totální cesta do pekel, a je dost smutné, že takto uvažuje i vědecká komunita. Zároveň to ale cosi vypovídá o tom, jak je vyspělý svět neschopen porozumět hladovějícímu.
Nedávejte chudým ryby, naučte je rybařit
Už před lety kdosi moudrý pravil, že chudým nelze pomoci tím, že jim budou bohatí dodávat ryby, ale že je ty ryby naučí chytat. Nasytí je tak na celý život… Úplně to samé platí pro řešení problémů hladovějící části světa a pro řešení problémů se zásobováním potravinami budoucí početnější lidské populace. Rozvojový svět se musí naučit vyprodukovat si zemědělské suroviny a potraviny sám, a také je v místě vzniku zkonzumovat. To je mnohem ekologičtější, než po celém světě převážet z vyspělého do rozvojového světa přebytkové potraviny, které se navíc stejně velmi často nedostanou k těm nejpotřebnějším, ale skončí ve skladech místních bossů. Především ale dá možnost produkovat potraviny pro vlastní potřebu práci lidem v rozvojovém světě, včetně nějakého toho ekonomického profitu, a tím i motivaci k práci. V případě totiž, že vyspělý svět vyveze své přebytky třeba do Afriky, nebude tamní potenciální zemědělce nic nutit k tomu, aby se o svůj žaludek postarali sami. O tom, že se tak bude dále zvyšovat závislost chudých na bohatých a porostou již dnes téměř propastné rozdíly v jejich ekonomice, již byla řeč. Zkušenosti z historie pak ukazují, že když se nějaký extrém přehoupne přes určitou kritickou hranici, dochází ke konfliktům, tedy válkám. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Ne každý ví, že podle různých studií lze zvýšit potenciál zemědělské produkce v mnoha lokalitách označovaných jako rozvojové země oproti současnému stavu několikanásobně, ba až desetinásobně. V řadě míst jsou navíc podmínky pro zemědělskou produkci z pohledu kvality tamní půdy a klimatických podmínek mnohem lepší, než v takzvaném vyspělém světě. Problém planety tak alespoň v současné době nespočívá v nedostatečném potenciálu ke zvýšení zemědělské a potravinářské produkce, ale v jeho nedostatečném využití.
Právě tomu brání postoj vyspělého světa, který není ochoten investovat do zvýšení efektivity zemědělství mimo své teritorium. Většinou s odkazem na to, že jde o nedemokratické režimy, v nichž jsou investice rizikové. To sice má na první pohled logiku, ve skutečnosti je ale pravým důvodem pokrytectví. Vyspělý svět nemá totiž zájem o rozvoj zemědělství rozvojového světa, protože ta by pro něj představovala nežádoucí, protože levnější konkurenci. I to má svou logiku, ale také řešení.
To už tu bylo: Vědci vypěstovali první umělé maso
Jak již bylo řečeno – rozvojový svět by si měl to, co na svém území vyprodukuje, v drtivé většině sníst sám. Vzhledem k tomu, že jde o svět většinou chudých lidí, byla by konzumace vlastní levnější produkce docela na místě.
Místo pěstování (už to je trochu nesmysl, hospodářská zvířata k produkci masa se chovají, ne pěstují) umělých a zřejmě nepříliš chutných hamburgerů by se měla proto vědecká komunita vyspělého světa soustředit spíše na vývoj technologií, které umožní vypěstovat rozvojovému světu na svém území dostatek hospodářských plodin a odchovat dostatečný počet hospodářských zvířat k tomu, aby tento svět nehladověl. Nezačne-li takto uvažovat inteligence, těžko se k takovému přístupu odhodlají byznys manažeři. A nerozhoupá-li se světový kapitál, bude výsledkem název pohádky Járy Cimrmana „Jak chudák do ještě větší nouze přišel“. Zatím k tomu svět spěje. A jestli dospěje, to bude teprve průšvih…
ČLÁNKY DO MAILU