Umění dobré smrti. Středověké učení může pomoci nevyléčitelně nemocným i v dnešní době

Více než polovina lidí umírá v nemocnicích včetně těch, kteří by mohli poslední dny strávit doma s rodinou. Většina lékařů si přitom přeje, aby pacienti rozhodovali více o volbě další léčby i paliativní péče a řekli si, kde chtějí zemřít. Zdraví lidé, ti většinou o smrti nemluví, nemají plány pro svou vlastní, a to ani když už dosáhli vyššího seniorského věku.

Návody, jak projít podsvětím

Pro naše předky byla smrt všudypřítomná – ať už šlo o vysokou úmrtnost kojenců, válečné hrůzy, či morové rány. To jim vskutku nelze závidět. Drobnou výhodou je to, že byli připravenější mluvit o smrti otevřeněji a učit se s ní smiřovat. Velkou roli v tom samozřejmě hrála víra v posmrtný život a neodmyslitelný status církve nebo jiných náboženských autorit.

Už před pěti tisíci let se ve starověkém Egyptě používaly hieroglyfické texty, dnes známé jako Kniha mrtvých. Kněží si je předávali po staletí a vkládali je i do hrobek. Obsahují návody na ochranná kouzla, ale hlavně popisují bohy a proces cesty zesnulé duše do záhrobí včetně významného rituálu vážení srdce a soudu předešlých činů zemřelého. Účelem textů bylo duši chránit a pomoci jí.

Přečtěte si také:

Frida Kahlo kvůli nehodě malovala vleže, s manželem Riverou prožila vztah plný vášně

Také buddhisté v Tibetu mají svou „knihu mrtvých“, která je mnohem novějšího data. Spis správně nazývaný Bardo Thödol se tradičně datuje do 7. století našeho letopočtu a ve 14. století jej měl najít věhlasný objevitel Karma Lingpa. Ve skutečnosti text tehdy pravděpodobně teprve vznikl. Popisuje se v něm karma, způsoby reinkarnace, ale také jde o návod, jak se v tomto procesu orientovat a postupovat jím.

Své učení, jak ulevit své duši a dostat ji do posmrtného života, má spousta náboženství. V katolické Evropě se tato tradice někdy nazývá ars moriendi, tedy „umění umírání“. Takto se také přezdívá souboru dvou latinských textů z 1. poloviny 15. století na toto téma. Pravděpodobně vznikly v Německu, ale rozšířily se svého času po Evropě v překladu do několika jazyků. Starší text se nazývá Tractatus Artis Bene Moriendi čili Pojednání o umění dobrého umírání, novější je zkrácená verze pojmenovaná Ars Moriendi. Tyto anonymní knížky nebyly jediné – viz například De arte moriendi Johannese Gersona (1481) či novější De praeparatione ad mortem Erasma Rotterdamského (1533).

Umírání svádí ke hříchu

Pokládá se za pravděpodobné, že Ars moriendi bylo sepsáno jako reakce na morovou epidemii, přestože její nejtěžší fáze se odehrála skoro o století dříve. Téma předem očekávané smrti totiž bylo stále aktuální a mezi oběťmi bylo i mnoho kněžích, takže bylo žádoucí poskytnout veřejnosti duchovní rady i jinou formou.

Přečtěte si také:

Petr Studnička o jídle ve středověku: co nebylo vysloveně zkažené, bylo „nezávadné“

Motivací mohl být i vzestup reformačních hnutí a odklon mnoha poddaných od církve. Účelem je umírajícího utěšit, ale zároveň také varovat před úskalími, na která může ve zbytku života narazit. Především jde však o instruktáž, jak se před smrtí pokát a očistit, odevzdat svou hříšnou duši Bohu a zajistit si šanci na přístup do ráje.

Umírání je přirozené a smrti se není třeba bát. Také však je podle tohoto textu třeba si uvědomit, že umírající se svým strachem může dát zviklat a je náchylný na svody Ďábla. Konkrétně je třeba vyvarovat se hříchů ztracení víry, zoufání si, netrpělivosti, pýchy či hamižnosti. Naštěstí jsou tu slova útěchy a Ježíš, který má sloužit jako inspirativní vzor řádného života. Rodina a blízcí se v textu dozvídají, jak se chovat u smrtelného lože, a poslední kapitola obsahuje vhodné modlitby pro umírajícího.

Zdálo by se, že starý rukopis o odevzdanosti Bohu do kontextu naší doby nepatří, ale Ars moriendi má své paralely k opravdové psychologii. Náchylnost duše ke hříchu z pokušení je běžně známým jevem. Lidé mohou po tom, co se dozví svou diagnózu, začít žít nezřízeným životem, jen aby si ho naposledy užili, ovšem ne vždy se udrží nad hranicí egoismu a dekadence. V opačném případě propadnou depresi. Oba scénáře vedou v podstatě k tomu, že umírající ubližuje i sám sobě a brání si prožít zdravý a naplněný zbytek života.

Přečtěte si také:

Kat Mydlář znal základy anatomie lidského těla. Práci vzal místo povolání lékaře

Nejhorší bylo zemřít náhle

Všichni jsme někdy slyšeli či četli hlášky jako „cítím, že umírám, pošlete pro kněze!“. Zpověď před smrtí měla pro duši nesmírný význam. V této době měla být okolo lože rodina i duchovní vedoucí obřad, je-li někdo takový dostupný. Modlilo se k těm svatým, kteří bránili náhlé smrti, aby se zpověď a poslední svaté přijímání a pomazání stihly dokončit. Opačný extrém, kdy je člověk tak smířený se smrtí, že si ji sám způsobí, však také není přijatelný – jde o vzdorování osudu.

Příkladem zvládnuté dobré smrti je anglický politik a spisovatel Thomas More, i přes jeho tragický osud. V roce 1532, po tom, co král Jindřich VIII. založil vlastní církev, More odstoupil z funkce kancléře. Stále se však pohyboval v politice. O dva roky později se měl dostavit před komisi a přísahat věrnost novému zákonu o legitimitě potomků krále s druhou manželkou Annou Boleynovou. 

Katolicky založený More to odmítl a byl zatčen za zradu. Očividně si však cenil toho, že ví, kolik má před popravou času na přípravu, a skrze svou víru se se situací dokázal vyrovnat. Ve vězení se měl dle protokolů dozvědět, že jeho plánovaná forma popravy nakonec nebude plánované rozpárání a rozčtvrcení, ale stětí hlavy. More, smířený a vděčný, děkoval králi za takovou milost, ale i za zbavení běd tohoto špatného světa. Dokonce si prý na špalku zachoval smysl pro humor a žertovně prosil, ať mu nepřetnou vousy.

Tradice správného umírání se odráží i v dobové literatuře, například slavných dílech Williama Shakespeara. Takto například zní přípravná řeč krále před bitvou ve hře Jindřich V. (cca 1599, překlad J. V. Sládek): Kde se smrti báli, ušli životem, a kde chtěli být bezpečni, hynou. Umrou-li tedy nepřipraveni, nemá král zrovna tak viny na jejich zatracení, jako nebyl vinen oněch nepravostí, pro kteréž jsou teď navštíveni. Povinnost každého poddaného náleží králi, ale duše každého poddaného patří jemu samému. Protož by měl každý voják ve válce činiti jako nemocný v posteli a smyti každou poskvrnku ze svého svědomí. Vojáci ví, že jdou na smrt, a přestože je tam vede někdo nadřízený, za svůj vztah k životu po smrti je zodpovědný každý sám.

Dnes smrti vzdorujeme

Nyní jsme obdařeni dostupností více informačních zdrojů než kdy předtím. Můžeme se vzdělávat na školách i samostudiem a sami hledat odpovědi na otázky života a smrti. Nemusíme se nechat strašit, že po smrti půjdeme na věčná muka v pekle. Skeptická představa, že po smrti není nic, však může vést k jejímu nepřijetí.

Navíc se opravdové umírání skrývá před zraky veřejnosti a nemluví se o něm. Medicína dokázala navýšit očekávanou délku života, tím však utvrdila dogma, že smrt je nepřítel, se kterým se bojuje. Spirituální příručky našich předků možná nejsou k zahození – i ateista se jimi může inspirovat a psychicky pomoci sobě i budoucím pozůstalým.

Galerie: Život a smrt skladatele Gustava Mahlera

• 
• 
• 

Dalších 7 fotografií

Prakticky má dnes k ars moriendi nejblíže paliativní péče. Ta totiž má své zásady a cíle vycházející právě z toho, že pacient ví o své brzké smrti, a tudíž s ní je konfrontován. 

Moderní umění smrti se nechápe jako cesta k Bohu do nebe, ale jako psychická průprava umíráním a svoboda pacienta zemřít po svém a v co největší pohodě. Nemocný ale může na špatné zprávy reagovat různě. Pravděpodobně bychom mohli k někdejšímu faráři, pomáhajícímu vést duši od hříchu, přirovnat dnešního terapeuta, který poskytuje oporu a učí zvládat emoce.

Smířit se s nevyhnutelností smrti lze například tak, že umírající má ve vlastních rukou alespoň místo a okolnosti úmrtí. Také má čas napsat závěť a vyslovit svá přání k organizaci pohřbu. Mluví se i o situacích, kdy lékaři za každou cenu navrhují nákladnou a nejistou léčbu, když by někteří pacienti preferovali spíše smířit se s osudem a dožít sice krátce, ale doma.

Podle webu Umírání.cz je žádoucí, aby se umírající nebál komunikovat s blízkými o svých potřebách a aby měl on sám i příbuzní k dispozici veškeré informace o svém zdravotním stavu. Umírání je třeba citlivě, ale zároveň upřímně, vysvětlit i dětem.