Nemyslím si a nesouhlasím zcela s názorem, že umění přiznat chybu je dnes většinou na škodu. Jsou situace, kdy je to velmi užitečné a taktické. Například vás někdo oprávněně napadne za provedenou chybu a podvědomě očekává, že se budete bránit, koktat, mačkat čepici, prostě se všelijak vymlouvat a kroutit a on se už chystá, jak efektně vás dorazí a smlsne si... Vy však přiznáte chybu, tím mu v tu chvíli vezmete vítr z plachet a získáte drobnou leč důležitou výhodu pro sebe, např. okamžik překvapení "drbatele" můžete využít k tomu, abyste jako první řekli, proč se to stalo, jak to chcete napravit apod.
Odkazuji na Dale Carnegieho a jeho knihu Jak získávat přátele a působit na lidi. Bývá k dostání, stále se vydává. Dá se najít i na webu jako elektronický dokument i jako audiokniha. Člověk se jen ze začátku musí srovnat s tím (pro mě protivným) americkým budovatelským nadšením, s jakým je to podáváno.
Hodně užitečné, spousta rad a doporučení je překvapivých až neuvěřitelných. Nicméně patří vyzkoušet a budete se divit, jak to funguje.
Neboli: Když mě má někdo chuť drbat, nezačnu přece sám sebe svědit.
Napadá mě, jak Česko a Rakousko před časem zavedly povinné svícení aut. V Rakousku to po dvou letech vyhodnotili, přiznali, že udělali chybu - nepřineslo to očekávaný efekt, naopak pro cyklisty byla situace ještě nebezpečnější, a povinné svícení zrušili. Představa, že by takto uměli přiznat chybu i čeští experti, je spíš z říše pohádek.
ČLÁNKY DO MAILU